Te Deum a individualismus

Časopis Te Deum je pro mne samozřejmě nepřijatelný v tom smyslu, v jakém vytváří a posiluje dojem sebestřednosti malé, uzavřené skupiny „posledních spravedlivých“, některé články jsou tak cíleně psány. Ale jeho celkové vyznění je širší a zdaleka ne tak ideologické: je totiž velký rozdíl mezi teologickým tradicionalismem a tradicionalismem společenským. Z hlediska společenského jsem tradicionalista a hrdě se k tomu hlásím.
Například obložit si dům deskami z umělohmotové pěny považuji za hazard, možná se ještě dožiji toho, že se za peníze nějaké světové unie budou tyto nesmysly z domů zase strhávat, protože „věda“ odhalí jejich nebezpečnost. Stavební postupy používám jen ty, které jsou ověřené alespoň sto let. Multibat nepoužívám, jen hašené vápno (vápenný hydrát) a cement. Omlouvám se všem, kdo se nevyznají ve stavebnictví nebo se zrovna nestěhují na vesnici jako já a nedocení tento příměr.
Na Te Deu se dá ukázat totéž: pokud existují nějaké ověřené společenské postupy, pak nemusí mít hluboké teologické zdůvodnění, ale k tomu, abych je opouštěl, musím mít opravdu dobrý důvod. Ve věcech týkajících života s druhými není radno experimentovat. I tak toho stále se zrychlující běh věcí přináší k řešení dost. A právě tady vidím velkou roli časopisu Te Deum. Ukazuje, že jde nevézt se na „pokrokové“ vlně…“. A ukazuje také, že se lze k Církvi stavět jinak než jako ovce: myslím s naprostou nekritickou důvěrou vůči všemu, co se v Církvi děje.
Ona se totiž změnila situace, a ačkoli by po teologické stránce tradicionalisté (kdyby to dostali do ruky) zavedli zase tvrdý režim a zahnali by stádečko ovcí pěkně do houfu, žijeme v jiné skutečnosti. Když papež opakuje, že Bůh má s každým z nás svůj záměr, znamená to také, že i já sám nekladu otázky především jako farník svému faráři (shodně s farností), ale všem okolo. Už to není ani farář, ani biskup, od koho bych měl dostat ten správný a razítkem ověřený pokyn, co mám dělat. Já, individuální osoba, to jsem, kdo má odpovědnost. K čemu mi má být pastýř, to je otázka do pranice – má mi být ku pomoci v tom, abych úplně nezbloudil, ale na druhou stranu mě nesmí odvádět od toho, co pro mne připravil Bůh.
Každý má své poslání. Kdyby tomu tak nebylo, tak by redakce Te Deum nemohla posílat svým čtenářům vlídné Laudetur Jesus Christus: a děkovat všem, kteří se (každý po svém) zapojují do různých prací s přípravou a vydáváním časopisu spojených.

Setkávám se s názorem, že individualismus je zlo – a že jde „jen“ o to, aby stádo bylo „pestré“, aby v něm byly ovce, kozy, jalovice i dojné krávy atd… a že chyba je jen v tom, že nás má vrchnost všechny za voly. Je to dobrý vtip, ale právě jen vtip. Správný tomista postupuje od Boha v jednotlivých sférách, a tak jsou Bohu nejblíž andělé, pak biskup, diecéze a farnost. A samozřejmě světci. Jednotlivec žijící ve světě je pro ně poslední na chvostu. Vlastně na něm až tak nezáleží, jde „jen“ o spásu jeho duše a jeho zdokonalování v křesťanském životě, což konkrétně nikdo neumí pořádně popsat. Jenže celé dva tisíce let se i v Církvi postupně prosazuje jiný model: právě díky podivuhodnému tajemství Trojice je vztah, individuální vztah základem čehokoli – jsem člověkem proto, že mám vztah ke stvoření, jsem partnerem, protože mám vztah ke druhému a jsem Božím dítětem, protože Bůh má vztah ke mně a já mohu mít vztah k Bohu. Není to samozřejmě nějaké nivelizované bratříčkování v demokracii, nějaká „hra na rovnost“, ale také to není jen o tom projít světem bez „ztráty květinky“. Je to o mém životě a vztahu k nejvyšší autoritě. Bůh ode mne něco chce. Chce mít z každého člověka světce? Snad, ale jakého? Martyra pro víru, asketu v pavlovském duchu, misionáře … nic z toho není „pro každého“. Nebo snad ze zbytku těch, kdo svatosti nedosáhnou, chce mít „tuctové ovečky“ ve farnostech? Nevěřím, nevím. Je třeba to nově promýšlet.

To, že jsem odpovědná osoba, že dostávám stále znovu a znovu příležitost obstát a že budu jednou stát před soudem – to je jednak hluboce konzervativní, ale také revoluční a dramaticky nové: totiž v tom, že se mění „kulisy“ pro to, co se v souvislosti s tímto konstatováním odehrává. Individualismus, který přijme tento rozvrh, není zavržení hodným, extrémem a vzdorem vůči Bohu, naopak, je to do důsledku domyšlené přitakání Bohu, přijetí „poslání“ – poslání do světa, který neskýtá žádné bezpečí, ve kterém se jen stěží najde kout, kdy by zdi chránily člověku záda, že se nemá smysl ohlížet po „spolehlivém stádu“, se kterým by bylo možné jít a nepřemýšlet kam.

Řada čtenářů časopisu Te Deum nijak nedomýšlí konsekvence toho, o čem přemýšlí teoretici- tradicionalisté, a vyhýbá se tomu, co je opravdu kontroverzní. Každý ví, že to v římské kurii trochu zapáchá, že to s naší Církví není růžové, nikdo si nedělá iluze o tom, jaký je intelektuální potenciál naší biskupské konference a těch, koho si biskupové vybrali na zajištění servisu. Jako každá instituce i Církev generuje průměrné a ti si vybírají průměrné a servilní. Mohu říci, že nejsem povolán k tomu, abych pomáhal s přípravou a distribucí časopisu Te Deum, mohu říci, že nejsem povolán k tomu, abych pracoval na biskupství a snažil se změnit to, co je do očí bijící. Ale musím si odpovědět na otázku „co mám dělat“. Nemohu už se skrýt v anonymitě. Kde je moje poslání, kde je úkol pro mne, úkol, ke kterému mě Bůh vede? Svoji odpovědnost nesu před Bohem zcela individuálně, a ne nějak „statisticky“, rozředěně.

Časopis Te Deum hledá individuální čtenáře, kteří odmítnou aktuální manipulaci, rozřeďující křesťanství do pouhé křesťanské homeopatie; paradoxně tak pro porozumění role individuálního povolání přináší daleko víc podnětů než všichni ti, kdo hlásají „svobodu a individualitu“. Paradoxně? Spíš se tu ukazuje zvrácená dialektika aktuální svobody, která je nám na všech stranách vnucována. Tématem tohoto článku je svoboda k převzetí poslání, svoboda proti všem aktuálním tlakům a svodům hledat to, k čemu jsem povolán, a v čem musím vzdorovat, třeba i církevní vrchnosti. Vždyť to, co hlásají liberálové, není svoboda, je to libovůle. Říkají: „Ty můžeš to, co chceš“, ale chtění je „jen“ rozmar, a pokud se má člověk stávat sám sebou skrze aktuální rozmary, selhává, ani se nedostane k tomu, aby si položil podstatné otázky, nedostane se ke konstatování, že ho něco přesahuje a že být osoba znamená být odpovědný. Nedostane se k otázce po svém poslání, nechal si nalhat, že rozhodovat o svojí budoucnosti „svobodně“ znamená otevřít dveře libovůli.
Liberálové nenabízejí individualitu, ale bezbřehost v okamžiku chtění, rozpuštění se v aktualitě. Nabízejí omluvenky na každou možnou situaci, výmluvy pro jakýkoli požadavek, nabízejí úhyb, beztvarost. Sám opak individuality, protože individuální musí být pevné, vyhraněné.

Zbývá jen odpovědět, jak je to s individualitou a stádem: pokud je některý farář tak trochu „guru“ a shromažďuje okolo sebe stádo, které je spojováno pocitem příslušnosti, pak je otázka, zda to není spíše zavádění než vedení. Také mnozí v Te Deum si možná myslí, že svým časopisem „vedou“ takovéto stádečko věrných, a nevím, jestli by pro ně nebylo zklamáním zjištění, že to tomu tak v mnoha případech není – rozšiřují jen chvályhodně myšlenkovou základnu pro ty, kdo berou vážně svoji individuální odpovědnost. Žádná sláva, také je zde spousta pokleslých schematických článků, ale Te Deum si předplácím a doporučuji ho ke kritickému čtení svým blízkým.