Gnosticismus jako největší nebezpečí

Církev je ohrožována gnosticismem. Na toto nebezpečí poukázal mnohokrát arcibiskup Buenos Aires, kardinál Jorge Mario Bergoglio, naposled na kongregaci kardinálů, která předcházela konkláve, z něhož vyšel jako římský biskup, František. A tento poukaz na úskalí gnostické, tedy sebestředné či sebevztažné církve, o kterém mluvil kardinál Bergoglio, je nyní jednou z konstant petrovského Magisteria. Odkud se toto úskalí bere? I v tom je papež František jednoznačný: od Satana, Lucifera. Plyne z toho mimo jiné také to, že jej člověk nemůže a tedy ani nemá překonávat intelektuálně. Přemáhá jej pouze Kristus a víra.

Co člověk nemůže a ani nemá překonávat intelektem? Rozumíme, že zde jde jen o jednu velmi konkrétní záležitost. Rozum je dar, vztahujeme se jím ke světu a k druhým; a bez něj se ve vztahu ke světu a druhým neobejdeme. Ne nadarmo s takovým důrazem na rozum, pravdu a interpretaci vystupoval Františkův předchůdce Benedikt XVI. V této promluvě jde o specifickou roli, specifickou situaci, ve které by rozum neměl být tím, co nás vede, protože jsme v pozici, ve které klečíme, protože víme, že každé koleno musí kleknout a každý jazyk vyznat. Významné omezení rozumu, o kterém se mluví, se týká pouze zde popisovaného největšího nebezpečí pro Církev, nebezpečí gnosticismu. Nebezpečí, které je subtilní, skryté. A podléhá mu každý, kdo svému rozumu až příliš důvěřuje, kdo nechápe, že rozum je omezeným nástrojem, který nám umožňuje to či ono popsat, to či ono ukázat, sdílet, ale není konstitutivní vzhledem ke skutečnosti. Rozum významně zasahuje skutečnost, protože to, co ukáže, se stává ve světě ukázaným, vstupuje do světa jako „předvedené“. Podobnost s terminologií vyšetřování zde není náhodná, a podobnost s Hermésovým „vykořeněním věci“ při ukázání kořenů také ne.
Rozum je spolehlivý kůň, ale chceme-li (musíme) pokleknout, pak to nelze udělat v sedle. A nebo opačně: jsme-li „na koni“ a je-li náš rozum poslední instancí ve vztahu ke světu, druhým, Církvi, pak se právě na nás vztahuje ono Františkovo označení „duchovní korupce“.

V tomto ohledu přestává mít smysl uvažovat v Církvi o liberálech a konzervativcích, o tradicionalistech a modernistech. Napříč všech těchto skupin jde pýcha, napříč těchto skupin se vyskytují nemálo vlivní představitelé, kteří se cítí „na koni“ se svým rozumem, se svým věděním, se svojí představou o světě a Církvi. Se svou uzavřenou soustavou logických výroků, do které údajně „zachytili pravdu“ (mimo jiné pravdu o Církvi), se svým hermeneutickým kruhem a dekonstrukcí, které údajně odkrývají to, co jsou zavádějící nánosy „starých“ kulturních vrstev skutečného…atd.

Milan Glaser umí přesně namířit:
Jde o velmi subtilní scestí, svádějící křesťana, aby budoval společenství nikoli na primátu jistoty křesťanské víry, nýbrž na jistotě lidského vědění, teologické nevyjímaje.
A stačí jen trochu poodstoupit a snadno identifikujeme tuto jistotu jak u tradicionalistů (vědí, jak to je) stejně tak jako u modernistů (ví, kam to směřuje). Atd. Jak jednoduchý společný jmenovatel: Pýcha!
Glaser správně ukazuje, že pro Františka je podstatné „budovat společenství“, ale ne lecjaké, jde mu o společenství víry, společenství s Kristem. Škoda jen, že v závěru celé téma opět zúží, vrátí do starých rozvrhů„chybujeme, když děláme víru přijatelnější pro svět“, protože ji re-interpretujeme podle primátu aktuálního jazyka a představ o světě, otupujeme tak sílu křesťanské zvěsti. Jistě, ale to není všechno. Je to jen jeden, specifický problém, stále poplatný protikladu tradicionalisté – modernisté. Jde o zbytečný návrat do schémat, ze kterých se Glaserovi již podařilo vykročit.

Na nás zůstává, abychom zasadili Františkův přístup k rozumu do širších souvislostí. Papež jako by stále mluvil (kázal) o tomtéž – a lze to vnímat jako podcenění rozumu jako takového, jako zpochybnění řeči, na kterou je přeci „jinak“ dobré spolehnutí. František právě tohle považuje za klíčové a opakuje stále znovu, že se musíme nově naučit vnímat Církev a svět, Církev jako Boží stádo a svět jako stvoření. Tedy v pokleku, v pokoře. Jenže kromě toho je třeba už teď chystat dřevo na zimu, aby nebylo pozdě a včas bylo proschlé, je třeba přemýšlet ve světě, v kultuře – a přitom se neklečí. I pro Církev je třeba zajišťovat vše, co souvisí s jejím plynulým „provozem“, i kdyby to byl také jen vyschlý otop. Černošský výrok „Bůh dal zuby, Bůh dá i chleba“ je dobrý jako vtip – jako dvojsmyslná „pravda-nepravda“ stvořeného světa: Nejsme v ráji, ale ve světě po pádu a víme, že v námaze budeme zajišťovat svůj život.
Poslouchám kázání a rozumím tomu, o čem František káže. Ale nesmím přitom upadnout do extrému a pokoušet se „žít jenom z těchto kázání“. To nešlo nikdy a nepůjde to nikdy. I nadále si budu číst v Ratzingerovi, abych si ve světě udržel zdravou rovnováhu. A budu si číst také ve spoustě jiných knih a budu sledovat jazyk mnoha autorů a lidí mi blízkých, protože i ten mi otevírá další aspekty stvoření. A sám budu mluvit a psát upadlou, po-babylonskou řečí, protože jinou nemám, takový byl úradek Boží.