Chvála nejistotě
Papež František je kritizován za to, že dělá věci jinak než ostatní, nedává si pozor na slova, snad mu jde rozumět, ale jde mu rozumět různě a tak jsou jeho slova zneužívána, prý především k rozkladu všeho, co je pevné, k rozkladu katolického učení. Dost často to slýchám, zejména od těch, kdo se mnou zásadně nesouhlasí v tom, že vzdávám chválu nejistotě. Ano. Je třeba vzdát chválu nejistotě, protože ti, kdo jsou si až příliš jisti, jsou bez okolků Františkem jednoznačně pojmenováni: Triumfalisté, a ve Františkově podání to má výrazný pejorativní význam.
Použiji znovu námět Jiříka a Zlatovlásky v pohádce Boženy Němcové: Jiřík zabije svého koně, aby nakrmil krkavce: tahle smrt mu nakonec přinese pomoc klíčovou – krkavci donesou měchýřky s mrtvou a živou vodou, jeho život neukončí ani poprava, která ho čeká. Kdyby koně neobětoval, sice by se dobře povozil a snad i dovezl svému králi Zlatovlásku, ale tím by vše skončilo. Došel by k cíli, ale v cíli by ho čekala smrt. V osedlaném koni lze snadno identifikovat rozum, rozum, na který je spolehnutí, který nám věrně slouží – a Jiřík musí vykročit do iracionality smrti, krkavců, nejistoty, jen to vede k cíli správnou cestou.
Zajímavý je v tomto smyslu další osud pohádky. Dnešním dětem je zabití koně zatajeno, ve zcenzurované (korektně přepracované) verzi se prostě ptáčkové spokojí s nějakou „čistou“, veganskou pomocí. Nebojte se, děti, ničeho se nemusíte zříkat – tak zní poselství dnešních cenzorů. Tou není třeba se zde zabývat. Zajímavější je varianta, který vyšla v době Protektorátu: kůň je kouzelný, umí mluvit a Jiříka sám vede (to je vypůjčeno odjinud). Ale motiv krkavců zde vypuštěn není: aby nalákal krkavce, dělá kůň, že je mrtvý, a když se mrchožraví ptáci slétnou, chytí Jiřík jejich mládě a donesení živé a mrtvé vody si na starých krkavcích vynutí za výkupné. Ještě si splnění úkolu ověří: roztrhne ptáče na dva kusy, kápne mrtvou a živou vodu a teprve potom mládě krkavcům vrátí. Udělal experiment se smrtí, aby měl jistotu.
Jiřík je zde racionální v té podobě, jak je dnes racionalita chápána. Vládne rozumem bez skrupulí, ale na druhou stranu je rozumem ovládán, to rozum je „nadpřirozenou silou svého druhu“, umožňuje mu podílet se na skoro gnostickém, osvíceném vědění přesahujícím situaci, aktualitu. S pomocí tohoto rozumu přelstí síly iracionality, které ho vedou do nejistoty, je sám pánem svého osudu a jeho kouzelný kůň je autorem scénáře pro Jiříkovu racionální hru. V ní donutí iracionalitu, aby pracovala pro něj, a výsledky jejího působení podrobí testu. Autor protektorátní úpravy tak chápe nejistotu a otevřenost budoucího zcela protikladně k autorce samé. Němcová věděla, že se Jiřík musí zbavit toho, na co je spolehnutí, protože jinak by jeho iracionální „rozumění řeči zvířat“ nemělo žádný smysl. Její přepisovač, který adoruje rozum, vůbec nepochopil, že řeč ptáků není jen jednou z dalších lidských řečí. Nepochopil, proč že by se měl člověk vydávat nejistotě.
Ale to je vlastně docela dobrá otázka: proč by člověk neměl potlačovat svoji nejistotu, proč by se neměl spoléhat na to, co je rozumné, co funguje, co mu slouží jako osedlaný kůň? Němcová a Jiřík to mají jasné: jde o to uposlechnout výzvu, přiměřeně reagovat v situaci, která na mě klade nějaký nárok. V původní variantě pohádky u Němcové Jiřík neví, jestli bude jeho oběť koně k něčemu dobrá. Rozumní řeči zvířat a naslouchá tomu, co je aktuálně důležité – mládě umírající hlady. Naopak neposlouchá to, co mu může říci jeho kůň. Třeba jeho kůň mluví řečí až příliš podobnou triumfalistům.
O Františkovi se dá mluvit lecjak, ale míjíme se, pokud to chceme dělat ze zajištěné pozice. Ze zajištěné pozice mu rozumět nejde. Ale zdaleka v tom není první – a jeho předchůdce Benedikt doslova trpěl tím, jak mu nerozuměli ani jeho nejbližší – právě v tom, jak se je snaží k přijetí onoho sladkého břemene nejistoty vést. Stačí si otevřít jeho Úvod do křesťanství napsaný na konci šedesátých let – a jeho verzálkami napsané SNAD v ústech berdyčovského zaddika, které stojí na počátku plodné nejistoty. Je zjevné, že František „nespadl z nebe“, to, jak jedná, je pochopitelným vyústěním toho, co začal Jan Pavel II. a co zásadně rozvinul Benedikt XVI. Vkládá do tohoto „nastolení nejistoty“ hodně osobních prvků, ale i dost síly na to, aby bylo jisté, že nejde o znejistění, které by mělo přinést destabilizaci, naopak, jde o to, abychom začali konečně nejistotu brát jako něco, co s jistotou přímo souvisí a bez čeho jistota vlastně není možná. K našemu životu patří i iracionalita a nejistota – a pokoušet se to zakrýt je zásadní chybou. Mohli jsme si to přečíst v Ratzingerově Úvodu do křesťanství před téměř padesáti lety a můžeme to slyšet z projevů papeže Františka dnes – znamená to, že se církev vzdaluje svému poslání? Domnívám se, že ne.