Co je na Petriho misce?

Revue Trivium vychází už pět let a opakovaně už jsem občas sáhl po některém z čísel časopisu Communio – abych ho zase odložil. Proč? Předplatil jsem si ho a zkoušel se v jednotlivých číslech „vyznat“, a výsledkem bylo zklamání. Nespletl jsem se? V tlustém Latinsko-českém slovníku (Pražák, Novotný, Sedláček) jsem na str. 247 nalezl vysvětlení. Commune je sice „věc obecná“ a od toho pak In commune znamená „pro obecné dobro". Communio je možné chápat jako společenství, ale odpovídá to obsahu časopisu? Jako první význam u slova communio slovník uvádí význam silně opevňovati, ohrazovati, od toho Castel, castra – pevnosti. A toto utvrzování platí i metaforicky: utvrzování se v něčem. Inu, tu to máme, kmotře Vávro! Rozepsal jsem článek o tom, proč Communio působí tak nekomunikativně! Proč působí jako akademická produkce bez šťávy, zájmu, jako časopis ideologického zadání. Ale nedopsal jsem a poté, kdy jsem přečetl svazek 68 (že by magie čísel?), jsem začal „znova“.

I v tomto čísle mě zaráží přístupy jednotlivých autorů, plytké jednotlivé věty typu: Tematika moudrosti se dále rozvíjí v západním křesťanstvu i ve středověku. Holá věta zní „tematika se rozvíjí“? Já vím, že se rozvíjí poupátko, ale smysl této věty mi uniká. Co zde znamená „rozvíjí?“ A znamená tato věta, že se tématika rozvíjí? Objevné! Nebo že moudrost se někdy rozvíjí a někdy ne? Umí autor česky? A takových vět je zde víc – jsou to věty pohodlné, školské, vatovité. Jsou to věty, při kterých mám chuť se autora zeptat: „Proč to píšete? Vždyť vás nikdo nenutí!“. Pro autora editorialu je moudrost tématem, které bylo vybráno do tohoto čísla. Nic víc a nic méně. Pro autora příspěvku o pojetí moudrosti v několika verších biblické knihy Mudrosloví (Alexis Leproux) jde o téma, kterým se zabýval ve své dizertaci a které dále rozvíjí ve své profesi, bude o něm psát až do penze. Úvodní odstavec příspěvku Davida Vopřady o Augustinově cestě k Boží moudrosti je „jak facka“. Začíná větou: Téma moudrosti u Augustina by nebylo nijak zvlášť nové. Tečka. Opravdu, k tématu už nic nenásleduje. Tato věta se vyznačuje stejnou neurčitostí a nepochopitelností jako citovaná věta v editorialu (na kterém se Vopřada také autorsky podílel). Nevypadlo z té věty něco? Alespoň bychom někde následně našli náznak pokračování – kdyby… Není tam. V celém odstavci, započatém touto podivnou větou, nakonec dospěje autor k tomu, že Augustin byl především pastýř a jeho teologická nauka staví na Písmu, je christologická a je prodchnuta duchem eklesiologickým. Banality, fráze. Dobře – alespoň nějak se sem moudrost dostala, a autor tak může dělat to, co se naučil: vyložit svoje téma pro naslouchající studenty. Mohl začít rovnou: dnes vám budu přednášet o Augustinově pojetí moudrosti. Proč to neudělal s lehkostí a jasným jazykem? S převahou, ze které by bylo patrné, že ho toto téma zajímá? Ale o tom, že by ho cokoli zajímalo, čtenáře nepřesvědčuje. Dozvíme se, že cesta hledání moudrosti je pro Augustina velice osobní, abychom hned na to uviděli vztyčený prst: ale to vše je možné jen skrze Církev a jakýkoli individualismus je třeba držet pod kontrolou!
A jsme u toho – Communio – opevnění se je tady! Teď bude následovat článek o Tomášovi a obležená pevnost je tu! Ale spletl jsem se. Tomáš Machula sice zčásti také trpí akademismem, ale přeci jen je osobnost, která článku dodává rozměr, přesahující obvyklý rozsah záběru, jak ho z Communia znám, rozsah záběru přesně na celou Petriho misku. Jana Maroszová pak je zcela zjevně zaujatá svým tématem, bláznovstvím – a její řeč je živá, sympatická, hledající; Brandt v jejím pojetí vychází daleko plastičtěji a „vlídněji" než Erasmus Rotterdamský, který v citacích působí těžkopádně právě proto, že sám sebe jako blázna vidět neumí a až příliš jemnocitně intelektuálně komplikuje věc bláznovství, jako by sám stál na nějakém „neutrálním místě“. Král bláznů, který sám sebe bere příliš vážně. To je ostatně pro humanisty typické.
Po přečtení tohoto článku už můžeme být nadšeni, protože jeden dobrý příspěvek – to už stojí za to, a navíc i Tomáš Špidlík v pojetí Karla Sládka přes vymezený prostor Petriho misky přečnívá – minimálně pro velký obdiv, který pisatel tohoto příspěvku k jeho dílu má.

Přeložený příspěvek Mc Partlana Teologie v rámci univerzity ale už zase upadá do machy; autor v něm opět spíš uhlazuje, než aby otevíral. Sice s přehledem a zjevným zaujetím interpretuje Benediktovu řezenskou přednášku, ale pak jako by dělal rovnítko mezi ní, dokumentem Mezinárodní teologické komise a dílem De Lubaca. Přitom by se dalo očekávat, že spíše než na podobnosti (které jsou víceméně představovány jako shody) by mohl poukázat na zjevné rozdíly, rozdílné akcenty. To by bylo zajímavé! Je jisté, že by to pro teologickou komisi nevyznělo nejlépe, protože formulace jejího dokumentu (alespoň z citovaných míst) se zdaleka nevyrovnají tomu, co předtím přednesl Benedikt v Řezně, a Benedikt se rozhodně v Řezenské přednášce výrazně od Lubaca odlišuje. Má nějaký smysl to zakrývat? Proč? Má-li být Communio o myšlení a ne o opevňování se, pak by mělo platil citované Martiniho poselství: Rozhodující není rozlišování mezi věřícími a nevěřícími, ale mezi těmi, kdo přemýšlí a kdo nepřemýšlí.
Communio je společenství – a jde o to, zdali má jít o společenství těch, kdo jsou „opevněni ve svém“ a nebo zdali je společenstvím těch, kdo se „nebojí přemýšlet“. Pokud bych bral vážně v tomto čísle uveřejněný dopis kard. Scoly, pak pojetí „opevňování“ nabývá hrozivé podoby (Naše revue musí odpovědět na pastorační očekávání každé partikulární církve a utvrzovat své katolické a všeobecné povolání.)
Pokud jde o myšlení bez přívlastků, pak sice tímto číslem Communio vykročilo správným směrem, ale zdaleka ne jednoznačně a zcela přesvědčivě. Proto jsem zvědav na další číslo, objednávku předplatného ještě nezruším.