Čas

Celkem vlídná žena se mě ptá: „Víte, kolikátého dnes je?“ Moc nerozumím, nevím, neodpovídám, ale ji to zjevně nepřekvapuje. „A víte, jestli je jaro, nebo podzim?“ Ta otázka ve mně vzbuzuje pocit čehosi zvláštního, vím, co je jaro a podzim, ale co to má co společného se mnou? Žena vidí moje rozpaky, a proto hned pokračuje: „A víte, kde jste?“ – tím mi samozřejmě nahrála, má bílý plášť, vedle jsou tři prázdné postele s jasně identifikovatelnými stolečky. V mé mysli opět panuje klid: „V nemocnici“, říkám s úsměvem, ale klid byl jen dočasný, dočasný… zase se v tom nevyznám, protože tohle jsem nečekal: „A ve kterém městě?“ To od ní nebylo hezké. V mysli mi vytanulo mnoho měst od Nalčiku na Kavkaze po Viňáles a Santa Clar na Kubě, francouzský Montpellier, Taranto a Otranto na jihu Itálie, Smyrna a Kutahya v Turecku – to vše jsem měl jak na dlani, a přesto nemohu říci, že bych ta města „viděl jak na běžícím pásu“ – to právě ne. Jako bych je viděl najednou, tak jako jsem viděl nemocniční pokoj a tu ženu. Nic se za ničím „neřadilo“, vše se jen „týkalo mého života“.
Moje myšlení, vyškolené léty analytické praxe, s tím vším začalo pracovat, milá paní doktorka viděla, že jsem soustředěný a usoudila, že to není vhodné: „Jste v Litoměřicích, měl jste nehodu…“
Ale já ji neposlouchal. O té nehodě nic nevím dodnes, ale to, co následovalo, si pamatuji velmi dobře, protože jsem velmi intenzivně přemýšlel. O čase. O čase, jak se jeví, když se „neřadí“, když se na něj člověk dívá a nevidí, že by v minulosti „běžel“. Minulost je vše, co není „teď“!
A potvrdila mi to paní doktorka, protože si mne přeci jen vyvolala k sobě, do svého běžícího času vizity a zeptala se ještě jednou, tentokrát se trefila. „Co si pamatujete naposled?“
„Já právě vůbec nevím, co je to naposled…,“ musel jsem popravdě říct a chtěl jsem dodat, že právě řeším jako dítě, kde se ve mně tenhle významu vzal, … ale ona byla pryč, ani se nedalo říci, že „zmizela tak, jak se zjevila“.

Když jsem četl Bohdana Chudobu, jeho „Člověka nad dějinami“, překvapovalo mě, že ve velké části textu jako by byl vtištěn smutek, smutek z osamění autora, který vhlížel do celé řady aspektů světa, do jeho „ustrojenosti“, ale nemohl najít nějaké kouzelné slůvko, které je třeba vyslovit, šém, který je třeba vložit do vší té mrtvé „materie dějin“. Tenhle běžící čas je v něčem prokletím, podílí se na něm náš pád, naše chtivost po ovoci poznání dobrého a zlého. Chudoba hořekuje nad tím, že svůj život z velké většiny utratil studiem dějin, aby dospěl k tomu, že dějiny jako obraz „historie lidstva vyložený v lineárním čase“ je cosi ošidného. Ukazuje, že je třeba tento diktát linearity opustit, uniknout mu: ale kam? Do bezčasí? Naposled bude až naposled. A co je ono ohlédnutí pozičního, aktuálního „naposled“ nejčerstvější vzpomínky na vše minulé? Co nám umožňuje?

Nemá smysl vykládat zde Chudobovo pojetí času – to si může každý v jeho knihách dohledat sám *). Ale je dost dobré se inspirovat jeho varováním: nedoceňujeme, že mimo náš čas může být ještě zcela jinak pojatá sou-časnost, to, co je v čase „vedle sebe“, ale ne v našem lineárním čase. Právě teď se vztahujeme k poslednímu soudu a v okamžiku smrti se k němu vztahujeme aktuálně. Máme celý život „před sebou“, ale ne tak, jako film. Zcela jinak. Na nic nečekáme a umisťovat popis pláče a „věčných muk“ do naší zastydlé linearity času? Směšné.

Věta vypovídá. Rozumím hlasu, jako tomu, co se „děje“, rozumím situaci, ta se „odehrává“, čas je prostředí, ve kterém vůbec může být vnímán smysl – a přeci, jako bych si svůj „čas“ stále nesl sebou, a nechme stranou všechny filosofie času, Husserla a Heideggera.
Naše „okno do času“, to okno našeho myšlení, které si neseme sebou, nemusí být oknem do linearity, do „běhu“ věcí, do toho, co se odvíjí jako filmový pás. Vědomí o tom je osvobodivé, jen je třeba mít na vědomí starou poučku Reguly Pragensis, že „létat se smí jen do 20 cm nad zemí, neboť výš už loví muži v bílých pláštích“.

Víme víc, než jsme se dozvěděli: mimo jiné proto, že nám občas cosi „docvaklo“, že jsme uviděli souvislost, že jsme se naopak zbavili nějaké zdánlivě nezpochybnitelné samozřejmosti a jistoty, která se následně jeví jako směšně naivní. U času je to obzvlášť vtipné. Minulost jako celek? A jeví se mi, že když Chudoba v „Člověku nad dějinami“ píše o čase, jsou to pasáže z celé té rozsáhlé knihy (vlastně souboru pěti knih) ty nejoptimističtější, nejvlídněji pojaté.

*) Např. „Na ztracené vartě Západu. Antologie české nesocialistické publicistiky z let 1945- 48“, část Na křížové výpravě 20. stoletím, Zdeněk Beneš, Milan Drápala, str. 426 – 427 a závěr 434.