Chudoba, Placák a Putna

Placákovu knihu o Opus Bonum „Křesťanský zápas o českou věc“ jsem nechtěl číst, ale poprosil jsem svou ženu, která zájem o její přečtení měla, aby mi z ní občas přečetla něco zajímavého. A tak jsem se znovu dostal k Bohdanu Chudobovi.
Nejdřív Placák na Chudobu narazil v jakémsi standardním odsudku: šlo o autsajdra (zcela mimo, nikdo ho neměl rád a nikdo se s ním nestýkal), a podruhé pak v momentě, kdy Opus Bonum začalo uvažovat o vydání přepracované a hlavně dopracované knihy „Jindy a nyní“. Byl to první vydavatelský počin OB takovéhoto rozsahu, abonenti se našli (jak konstatuje P. Placák) a kniha vyšla. Vzbudila řadu polemických reakcí, jistě, a Placák pak s celkem nečekanou změnou pohledu přehledně líčí, co vlastně Chudoba napsal.
Bylo mi to divné, připadalo mi, že jsem to vše již někde četl a otevřel tedy tlustospis Martina Putny o katolické literatuře a hle: celá pasáž v Placákovi je doslova převzata z Putny. Samosebou i s tím, co lze Putnovi v této věci vytknout.

Putna obšírně referuje o díle Bohdana Chudoby, a tak jako vždy mistrně vytváří dojem, že je „objektivní“. Co však tato jeho „objektivita“ vlastně znamená? Jde o jednoduchou metodu: Putna píše, jak je v té či oné věci Chudoba originální, podnětný, jak má tu nebo onde objevný vhled apod., a pak zas ukazuje, že je v tom či onom „zcela mimo“ a zastává zcela nepřijatelné názory a de facto se jeho myšlení dostává do defektní podoby. Má to ale háček: Putna jen velice pečlivě formuluje, proč je v tom či onom Chudoba defektní, přesvědčivě zargumentovává vše to, co konkrétně Chudobovi vyčítá, ale neuvede ani jeden příklad toho, v čem že je Chudoba inspirativní, objevný, podnětný, tato svoje konstatování ponechává v obecné rovině.
Vytvoří zdánlivě inertní slovníkové heslo, ale ve skutečnosti deformuje podle své libovůle: vytvoří dojem „ujetosti“, pečlivě zargumentuje konkrétní výtky a to, co pochválí, ponechá zcela vágním. Profesionální práce – vše je tak, jak Putnu známe, protože on je přesvědčen o své mimořádnosti, on je přeci pánem výkladu. Tento Putnův výklad o Chudobovi jsem ale četl již dříve, asi v nějakém časopisu devadesátých let /Souvislosti/, proto jsem Placáka přistihl. (Budiž řečeno, že Placák zdroj cituje.)

Placák se vyzněním a ustrojeností Putnova textu vůbec nezabývá, dalo by se říci, že spolkl Putnu i s navijákem, koneckonců jemu vůbec nezáleží na tom, aby se on sám (natož čtenář) dozvěděl, co je tedy na tom Chudobovi tak zajímavé a mimořádné. Mohl a měl si ale klást otázku, proč že se v Opus Bonum našli tací, kteří vydání prosadili (a asi i dostatečnému množství emigrantů předplatili, protože jinak by kniha nevyšla). Neptá se, ačkoli právě tohle by mohlo osvětlit, o co tedy ve skutečnosti šlo a jaké byly postoje těch, kdo byli zastánci a odpůrci vydání. Co bylo předmětem jejich sporu? Rozhodně ne jen to, že Chudoba přednášel ve frankistickém Španělsku a cítil se tam „jako doma“. Chudoba byl „jiný“, byl pro mnohé problémem, cožpak Placáka nezajímá, kde byl ten problém a hlavně kde tedy byly jeho „plusy“, které převážily? Placák píše o těch, kdo stáli za rozhodnutím „vydat“. To ano. Ale nic víc.
Popisuje souvislosti tehdejšího dění. Ale z převzetí celé koncepce a v mnohém i formulací Putny vyplývá, že se Placák Chudobou sám zabývat vůbec nechtěl a byl rád, že s pomocí již hotového Putnova textu „causu Chudoba“ ve své práci o Opus Bonum mohl ukončit a pokročit dál.

A umí dnes někdo ukázat, kde jsou ta „silná místa? Co je tak podnětné? Nebo před tím budeme dál strkat hlavu do písku?

A co u Chudoby čtu já? Král je nahý, racionalita nás nevede správně, protože to, co nám nabízí, je neživá, redukovaná podoba světa. Chceme-li s ní (s racionalitou) pracovat, musíme jí vykázat její místo. Základem je vždy rámec porozumění, ale není náhodný, volitelný, jak tvrdí postmodernisté: rámcem je to, co nás přesahuje, i kdybychom se proti tomu bouřili sebe víc, i když budeme na tento přesah reagovat hystericky, i kdybychom okolo sebe kopali jakkoli a chtěli rozvrátit každý kámen na kameni. Naše porozumění světu se neobejde bez zakládajícího mýtu, a ty zakládající mýty, které nám nabízí „věda“, jsou prázdné a zmatené, nedostatečné. Nejsme pány světa a nikdo z nás není ani pánem sama sebe; jen jsme dostali příležitost obstát, tedy nepodlehnout svodu, nepodlehnout pokušení být pány světa, být pány nad druhými nebo alespoň pány nad několika druhými… A pro Chudobu je tu ještě jeden základní motiv spojený s mýtem: nikdo jiný než křesťané neumí ukázat, jaký je smysl utrpení, Chudoba ukazuje na protiklad vlády opravdové (tedy meta-světské) a pokusů dobrat se vlády tak, že se klaníme moci, nebo že se světa vzdáme. Nikdo jiný než křesťané nedovede psát skutečné dějiny tak, aby to nebyl popis technologického procesu jakéhosi vesmírného mechanismu, který nemá žádný smysl a pro který je lidstvo nanejvýš divnou anomálií, jakousi chorobou, plísní na jedné jeho malé součástce. Všimli jste si, že to dnes mnozí „aktivisté“ de facto říkají? Nenávist k sobě i druhým vede některé až k sebedestrukci.
Chudoba litoval, že se zaměřil na kulturní dějiny, protože dospěl k názoru, že je to chybně strukturovaná věda. Jsou jen jedny dějiny – dějiny spásy.

Jsou dějiny příležitostí, které pro nás Bůh skrze společenské dění vytváří, a dějiny toho, jak v nich ti a oni konkrétní lidé obstojí a selžou. A tyhle dějiny jednou Bůh všem ukáže ve skutečnosti, kterou si nedovedeme představit, ale které říkáme „poslední soud“. Podle Chudoby jde sice o budoucí čas, ale vzhledem k poslednímu soudu, který nás čeká, se musí jevit jako aktuální, přítomný.
Bůh není nad dějinami, to člověk se snaží být nad dějinami, vniknout do smyslu dění. Člověk má omezené možnosti, tak zpravidla alespoň usiluje o zasazení smyslu svého života do blízkého dění. Pokud se nepřiznáme k nosnému mýtu, potom píšeme a čteme romány, vytváříme národní ideu... nahrazujeme zakládající mýtus kdečím. Druzí nám ale v jiných románech a v jiných pokusech o národní ideje a v jiných pokusech o výklad smyslu dějin ukazují na marnost toho; a když se propadneme do víru nějaké společenské katarze, uvědomujeme si, jak je pojetí člověka jako románového hrdiny „ošidné“ a jak ošidné je ve světském smyslu leccos.

Musíme vychovávat děti, jsme formativními vzory, ať chceme či nechceme. Lumpové i hrdinové. Tohle vše je kultura, na které se nemůžeme nepodílet, i kdybychom se sebevíc snažili žít na pustém ostrově; je dnes těch pustých ostrovů, oproti všem, kdo by chtěli z tohoto hnusu emigrovat, naprostý nedostatek. Žijeme skrze kulturu, a dnes by bylo výstižnější říci, že žijeme skrz aktualitu destrukce kultury. Ale měli bychom být schopni, alespoň někteří, udržet si odstup od aktuality a od toho, co je chápáno jako společenská samozřejmost.

Chudoba takového odstupu schopen byl a popsal mnoho z „kulturního“ ve světě a také mnoho z rámce kultury tak, že je to pro mnohé objevné. Přitom, když jsem poslouchal svoji ženu, jak mi četla z Placákovy popisné knihy o Opus Bonum, nabyl jsem přesvědčení, že nemám věc odkládat, do obhajoby Bohdana Chudoby se mám pustit alespoň dalším „štěkem“ a přispět tak ke splácení dluhu vůči němu – i za všechny, kdo systémově zamlčují, o čem že to skutečně psal, nebo se na tomto zamlčování jen bezděčně podílejí.