Chvála a obrana řeči

Řeč je postavena na důvěře. S druhými jednáme v mnoha vrstvách nebo jinak řečeno polohách řeči. Na jedné straně tu stojí řeč matematiky, definovaných vztahů a posloupnosti logicky provázaných kroků – důkazů, ale to není řeč rozhovoru, diskuse.
Ani terminologicky vyfutrovaná řeč jednotlivých oborů a odborností není řečí rozhovoru a je nanejvýš jen řečí takové diskuse, u níž je vymezen obor zájmu. Proto se znovu a znovu vracíme k řeči jako takové, k obyčejné řeči a k rozhovoru, jehož předmět není nijak omezen, v němž se ptáme „Jak to je?“ nebo, lépe, vzhledem k času „O co jde?“, „Co se děje?“, „Co s tím vším?“ atd.
V prostředí obyčejné demaskující řeči působí postmoderní výklad řeči jako „pouhých jazykových her“ jako pouhá jazyková hra. Neumíme ji snadno rozpoznat, identifikovat, ale to neznamená, že bychom měli resignovat na důvěru, přestat se ptát „o co jde“ a „co se děje“. Nejlepší obranou proti všem manipulacím je využívání plasticity, mnohovrstevnatosti řeči: v ní se zpravidla manipulativnost té či oné řeči obnaží.
Proto se znovu a znovu vracíme k řeči jako takové, k obyčejné řeči a k rozhovoru, ve kterém jsme otevřeni pro to, co do něj teprve vstoupí, který nekontrolujeme, a právě proto jsme vystaveni otázkám, které skrze takový rozhovor přicházejí.

***

Formalizované struktury myšlení dosáhnou k tomu, co umíme měřit, ale ne k tomu, proč a že vůbec máme co měřit. Dosáhnou k tomu, co můžeme konstruovat, ale ne k tomu, proč to máme dělat, nebo proč se tomu raděj vyhnout. Racionální schémata? Jde jen o nástroje našeho myšlení, s jejich pomocí nesměřujeme k tomu, abychom namyšleně řekli „takto to je“, ale máme s přiměřenou schopností pokory říci pouze „takto lze o věci efektivně přemýšlet“. Racionalita řeči je spojená s jistou vrstvou efektů, kterých jsme schopni dosahovat, ale opět, nepomůže nám v rozhodování o tom, co dělat a co ne, čeho dosahovat a co „nechat být“.

***

Chceme se toho „jak to je“ dobrat tak, že tomu nebo onomu, co nám autorita říká, sami „porozumíme“. Porozumíme tak, že to bude zapadat do našeho obrazu světa. To poslední je důležité, protože situace, ve které tvrzení „Takto to je!“ máme přijmout jako výrok autority, výrazným způsobem oslabuje nebo dokonce popírá původní různost.

Teď prosím zastavte a přečtěte předchozí větu ještě jednou. Všimněme si, že ji lze číst dvěma způsoby a oba jsou smysluplné a tato věta je mnou takto zformulována záměrně. Vypovídá o různosti, autoritě a řeči samé. Různost oslabuje a popírá domnělou autoritu, nebo, naopak, je touto autoritou popírána, nebo platí obojí. Tvrzení „Takto to je!“, kterým máme věřit pro jejich nejasný odkaz na „vědeckost“, se opírají o abstraktní schémata a popírají původní různost. To vidíme a slyšíme kolem sebe, nesporně. Ale zároveň původní různost ukazuje, jak jsou tvrzení „Takto to je!“ ve většině omezená a v jistém smyslu naivní, nedosahují ke skutečnosti, ale jen k jakési její karikatuře, trapné konstrukci.
A, to je nejdůležitější, vyplývá z povahy tohoto tvrzení: každý čtenář si může tuto větu „číst“ (porozumět jí), jak chce – a toto porozumění přisoudit autorovi! Ale v tomto případě nejde o chybu, neschopnost autora jednoznačně formulovat, nebo o záměr autora vyvázat se z problému, pokud ho někdo bude chtít chytit za slovo. Autor zde záměrně formuloval dvojznačně – a ukázal to. Ukázal příklad běžné pasti zdánlivě racionální řeči – kdykoli může nechat čtenáře „ve štychu“.
Jakmile se v řeči dostáváme k cizím tvrzením „Takto to je!“, je třeba být pozorným, jako ostříž. Protože s tvrzeními, která vytváří na první pohled vcelku pochopitelnou významovou linku, se nám do hry může dostat nečekaný významový balast. V tomto případě jde o záměr, protože oba výklady je možné chápat jako pravdivé, na každém „něco je“ a záleží na tom, jak je kdo pochopí. Ale nemusí to tak být vždy; je dobré se naučit ptát: „Co tato věta vlastně říká?“ Hned na začátku byli čtenáři vyzváni, aby vzali řeč do hry, i v tom, jak odkrývá, i v tom, jak zakrývá. A zakrývá téměř vždy, když tvrdí „Takto to je!“, už proto, že nemůže ukázat „všechny podmínky platnosti“, všechna omezení s tímto výrokem spojená.

***

Zato všichni víme, co je to přímka, protože přímé je to, co není křivé, co ničemu neuhýbá. Přímosti lze rozumět a ať už se týká přímky samé nebo čehokoli jiného, je jasné, že je tím, čím je, a ví to každý. Podobně víme, co je to síla. Bez ohledu na to, jestli jde o sílu stroje, moji, nebo o sílu myšlenky. Síla je to, co způsobuje pohyb, změnu, deformaci nebo formaci, projevuje se v dění. Síla je to, co konstatujeme, protože se s ní setkáváme a bez významu slova síla nedovedeme vysvětlit, co tím myslíme. Fyzikové ale se mnou nebudou souhlasit, protože pro ně je síla především „fyzikální pojem“. Když řekneme síla, myslíme podle nich buď to, čemu každý (v základním schématu dané vědy) rozumí a ví, že fyzikální síla je proměnná, tedy se dá měřit, a nějak rozumíme rovnici síla x dráha (A=FxS). Ale můžeme prý také používat slovo „síla“ v širším slova smyslu, obrazně, např. když mluvíme o síle myšlenky národního obrození. Namítám fyzikům, že buď používají slovo „síla“ jako pouhý termín, nebo, pokud ho skutečně používají jako pojem, nemohou upřít ani jakémukoli jinému použití slova „síla“, že se jedná o pojem. Je to jako kdyby geometr tvrdil, že je přímka geometrický pojem, ale jinak slovo přímka pojmem není. Pojem je tím, čím je bez přívlastků. Termíny naproti tomu platí pro obor. Síla, pokud už vím, že je to pojem, nejde použít jinak, než s vědomím toho, že pojmem je. Ať se to fyzikům líbí nebo ne, mají na výběr, a zpravidla neví, co s tím. Jednoduchý rozlišovací postup, který z toho lze odvodit: pokud je dané slovo všeobecně jasné při každém jeho použití a nedá se z něčeho vyvodit, jde o nejspíš o pojem. Ale než začneme hledat, která slova jsou pojmy a která nikoli, a ptejme se hlavně, proč takové rozlišení děláme, naučme se nejdřív rozumět řeči jako takové.

Pojmů je obecně vzato v řeči užíváno velmi málo, jak jsem napsal výše, předpokládá to, že ti, kdo mluví, je berou vážně jako pojmy. Aby toho nebylo málo, někteří považují každé jméno za pojem, nechme je přitom, jim to k ničemu nepomůže a ani nám by to v ničem nepomohlo, tento naivní omyl vyplývá jen z neporozumění různosti. O pojmech toho lze říci málo, a já s trochou škodolibosti říkám, že mají jedno společné, totiž dá se o nich říci, že jsou různé. Úplně stejně různé, jako jsou různí lidé. Jenže s lidmi se mohu setkat a mohu s nimi i hovořit, diskutovat třeba o pojmech. Umím myslet přímku; sílu mám, ale největší problém je, co s ní, aby to mělo smysl. To jen ukazuje, jak málo je pro nás v naší obyčejné řeči důležité, co je pojmem a co je pouhou „obecninou“, slovem, které je pro mnohé termínem, nebo slovem, jehož významové jádro dovedeme nahlížet z mnoha stran, z mnoha jeho použití.
Přímka pojmem je. Když řekneme, že jdeme přímo, odkazuje to k myšlence přímosti, ale neznamená to nic jiného, než že neděláme zbytečné okliky – v tom se odkazujeme na základní význam slova přímost. A naopak, teprve když se snažíme jít přímo, můžeme si uvědomit, že přímka je právě proto pojmem, že ji nemůžeme „držet“. Směřujeme k přímosti, orientujeme se podle něčeho, co nějak máme, ale ne úplně. Podobné jako s přímkou je to i se sílou – snažíme se „jít rovně“, ale opravdu máme „svoji“ sílu pod kontrolou?

Je to zmatek? Ne, je to malá sonda do povahy řeči, kterou přeci každý z nás zná a bezproblémově používá. Neuvědomuje si však zpravidla, že ambice technické řeči jsou nepodložené, že skutečné pojmy používáme jen sporadicky a „věda“ si je nemůže nárokovat jen pro sebe (i když si věda se svými termíny někdy namyšleně říká, že je „filosofií“). Víme o řeči pojmů, která je svého druhu záhadou v řeči, a řeč by si měla uchovat svoje záhady. I když nejsou tabu a můžeme o nich mluvit. Především nás zde ale zajímá taková řeč, kterou spolu mluvíme a která se přitom se proměňuje tak, jak se ptáme a podle toho, čeho se v řeči dobíráme. Je dobré se zabývat řečí především tam, kde se při používání řeči podílíme na zpevňování významového jádra slov a jak se podílíme na jejích proměnách; Řeč se proměňuje, protože se nám ukazuje tak, jak se doposud neukázala.