Co máme dělat se svou modernitou?

Verze pro tisk
Anotace: 
Co máme dělat se svou modernitou? Odpověď je nabíledni: v té míře, v jaké je součástí nás samých, je třeba jí přitakat. I kdybychom se jakkoli vztahovali ke středověku nebo k jakékoli jiné době, neumíme to jinak, než jako moderní lidé, kteří v jiné době vidí to, co sami nemají. Je třeba přitakat – a ptát se „co s tím“. Ptát se „co mám dělat“. Ale hledání odpovědi není snadné, je individuální věcí. Bůh nechce od všech, aby dělali totéž. To by ke svému obrazu stvořil mravence, ne člověka.
Číslo: 

Pro mnohé katolíky středověkého (tomistického) ražení je celá moderní doba nepochopitelná, je úpadkem, propadem do chaosu, a jestli se něco má stát, tak je především třeba modernitu nějak „zvrátit“, celá moderní kultura by se podle tohoto radikálního pohledu měla „vydat plamenům“. Začít znova, lépe, a nejlépe poučeným návratem. A pak jsou ti katolíci, kteří žijí ve světě, mluví řečí světa a nemají vlastně nic jiného, než svět. I Církev vidí ve světě a předpokládají, že by se měla přizpůsobovat světu, měla by být pochopitelná a tedy mluvit řečí světa. Ale nejde tu jen o tuto snadno popsatelnou „polaritu pohledů“, existují i další pokusy jak se s modernitou nás samých vyrovnat, vykročit z ní k nějakému plastičtějšímu postoji.

Nabízí se především „kulturní“ cesta, Evropa je kulturně výjimečná, a právě ona zplodila atheismus. Atheismus je součástí Evropy, vyplynul z jejího formování stejně jako osvícenství, na zemi ukotvená humanita atd. Teprve když se atheismus a osvícenství plně rozvinuly, rozpadly se staré společenské struktury, ve kterých byl každý člověk více či méně „napevno“ zasazen do svého prostředí, a tedy nemusel (ani nemohl) řešit víc než jen to, co přinášela jako každodennost. Teprve v moderní a postmoderní době byl nakonec jednotlivec definitivně postaven před Leviathana, ideově zformovaného před 400 lety, aby si v radikalitě svého „svobodného“ postavení mohl vybrat mezi pánem světa a skutečným Pánem.

Modernita přinesla spoustu nesmírného utrpení, rozhodně neméně než středověk, ale také jednu zásadní změnu: zpřetrhala vazby člověka na jeho „stav“, vytvořila „odpovědnou osobu“. Může se to jevit jako danajský dar a encykliky Rerum novarum a později Quadragesimo anno se snažily zabránit „konci“ tradičních stavů, ale jedno je nesporně přínosem: každý člověk v dosahu evropské kultury (a jedině on) Může rozhodovat o tom, co bude dělat, může tedy v plném slova smyslu odpovídat na Boží výzvy. Že je podíl skutečně naslouchajících pranepatrný? Nevadí, ale každý tuto svobodu má. Že vidíme i mezi katolíky snahu „zůstat stádem“ a mezi katolickou vrchností pokusy „vést lidi jako stádo“? Ano, ale ani katolická církev dnes není subjektem, který by mohl aktuální názory svých představitelů svým „ovečkám „ vnucovat. Máme (každý jeden) více svobody a více odpovědnosti než měl kdo kdykoli dříve. Ale máme také otevřenou cestu vzdát se své svobody, poddat se, stát se otroky.

Někteří se ptají, proč už se tohle všechno dávno nestalo základem pastorace Církve, ale to nás nemusí tolik zajímat, to je věc těch, kdo k pastoraci byli pomazáni. Asi jim to zatím nikdo neřekl, farářům nikdo neřekl, že by měli „pracovat“ jinak, že už nemají „stádo“, které je třeba vést tak, že okolo něj výhružně běhá pes. Sledujeme pokusy zcela nesmyslné, vycházející z neporozumění svobodě, např. se mnozí v Církvi snaží se lépe naučit „řečí ovcí“. Jak bláhové: lidé jsou v moderní době do podoby ovcí vedeni profesionály manipulace zcela jiného formátu – s bezkonkurenční škálou nabídek úspěchu, požitků, naplňování libovolných chtění. Církev v tomhle směru moderním lžipastýřům nemůže konkurovat. Jedna z dobrých cest je vyjít z přitakání ztracené ovci – v oslovení člověka, který je na světě sám se svojí odpovědností. Nikdo mu nemůže říci, co má dělat, ani farář, ba ani papež. Ale v tom podobenství s ovcí končí. Řešení je právě v tom nebýt stádem, neobracet se na stádo, ale na jednotlivé osoby, které se mohou cítit „ztracené“ ve světě. Doposud existuje jeden používaný model: jistotu jim můžeme dodat i tím, že budou cítit příslušnost ke stádu a budou se nově dívat na hlídacího psa: vždyť je vlastně ochraňuje před jimi samými! Ale je to obecné řešení? Nějakou dobu mohl tento obraz platit. Dnes už víme, že nás před svody světa neochrání příslušnost k žádnému stádu.

Tato doba přinesla modernitu a s ní individualitu. Je třeba tomu přitakat a ukázat, že je to příležitost pro naslouchání Božímu hlasu, a nebo si alespoň uvědomit si, jak obtížné je naučit se rozpoznávat alespoň náznaky Božího vedení. Tato doba přinesla homogenitu a představu, že jsou „všichni stejní“? Je to výzva, protože při vědomí svého individuálního poslání člověk musí vědět, že se nenajdou dva stejní lidé – a že jedna věc je rovnost před Bohem, a druhá věc je faktická nerovnost mezi lidmi, která se projevuje kdykoli, kdy se lidé setkají a mají cokoli společného. Tato doba přinesla představu, že člověk může chtít, co se mu zamane – o to víc je třeba hledat, kam patřím, ptát se, k čemu jsem veden, a také, jak využít dary, které jsem dostal, ptát se, jak zhodnotit svěřené hřivny. A tyhle dva motivy je třeba ještě podrobněji rozebrat.

Setkáváme se dnes s celou řadou radikálů, kteří se „vezou na vlně“ a kážou o tom, jak se máme „otevírat“, naplňovat svůj život milosrdenstvím a bratrstvím atd. Jenže jako všechny obecně platné rady i tato je zavádějící, kdykoli se naplní nějakým příkladem, nějakým obsahem, ve kterém se takříkajíc „zhmotní“. Papež zapláče na pobřeží Lampedusy, umyje nohy migrantům – a kdo nevítá migranty, aby se styděl? To je nejhorší možné zneužití obecně dobré myšlenky. Snad proto by se s obecnými návody mělo co nejvíce šetřit. Skutečný problém který řešíme, má dvě polohy: jedna je osobní, je vytvořená ve vztahu k odpovědi na modlitbu „dej, abych dělal co ty chceš, tedy ne má, ale tvá vůle a se naplní“. Ale tahle modlitba má smysl až teprve tehdy, kdy ji vyslovuji jako osobnost, tedy když mám zformovanou nějakou vlastní vůli, která není „libovůlí“, není „pouhým zájmem“, není nahraditelným náhodným chtěním, ale je postavená jako možný rozvrh do budoucnosti na základě vlastní úvahy o tom, co je správné. Na jedné straně se mám ptát, ale na druhé straně bych měl mít svoji vůli, která nese můj vlastní program, moji vlastní kreativitu, můj podíl na tom, co se „má“. Jednání má vždy několik složek, a je věcí odpovědnosti: jistě se modlím za to, abych byl veden. Pak sám plánuji, projektuji, nechám se vést inspirací, rozvrhuji se do budoucnosti vzhledem ke svým blízkým i k těm, kdo moji blízcí jsou jen velmi vzdáleně. A pak teprve může přijít ono „ne má, ale Tvá vůle“.

Domnívám se, že tohle je ve zkratce rozvrh, který by mohl vytvářet prostor pro reálnou práci s lidmi, kteří v dnešním pejorativním významu slova právě „nejsou jako ovce“ (vedené na porážku). Je třeba ukazovat, v čem záleží na každém jednom člověku a jak se stavět k Bohu jako k Pánu – tedy k tomu, který mě nepochopitelně překračuje a komu nemohu nic vyčítat, byť by byl můj reálný život horší než Jobův.

Církev po dlouhá léta říkala všem stejně „co nemají lidé dělat“, a to je správné. Od toho je Desatero. Každá lidská společnost musí mít dány limity. Pokusy „relativizovat“ to nebo ono v Desateru by měly být jednoznačně odmítnuty. Zcela jiné je to ale v otázce návodů. Kdo a jak má lidem říkat „co mají lidé dělat“. Dlouho se v tom Církev držela společenské struktury, kterou pomáhala ustavit: sedlák má sít, řemeslník se má držet svého kopyta a voják vojančit. Kněz kázat a vládce vládnout. Etc. Ale to dnes už to (a jsem za to rád) nejde. Ale je třeba začít dávat najevo, že obecné pokyny „co máme dělat“ jsou v rozporu s povahou křesťanství, které otevřelo pro každého jednotlivce cestu k Bohu.
Ano, někdo může mít dar proroctví, a pak ať třeba řekne: „Jděte přede mnou do Emauz“ – ať to řekne konkrétně těm, kterým to má říci, těm, kdo se tam mají potkat. Obecné řeči o cestě k Emauzům, určené „všem“, jsou nesmyslem, karikaturou. Bůh nemá důvod posílat všechny na stejné místo. Bůh nechce od všech, aby dělali totéž. To by ke svému obrazu stvořil mravence, ne člověka. Jako osoby tedy odlišujme „svůj program“, který je třeba vytvořit, zargumentovat, obhájit, tedy program, který by neměl být „jen“ nereflektovaným chtěním, program, ze kterého není apriori vyloučena ani modernita, a na druhou stranu pokoru, s jakou by člověk měl být schopný přijímat změny, které jeho „vlastní“ plány staví do docela nového světla, a často je rozmetají do základů.