Individualita, osobnost a elita (Jiřík z Poděbrad)

Je důležité začít tam, kde začínají mnozí, ale kde mnozí také končí, u dnešní modly, kterou je individualita. Individualitou je dnes každý, ale velice často se pod vnější maskou nezaměnitelnosti osoby skrývá pravý opak – pocit zaměnitelnosti a strach ze ztracenosti, z bezvýznamnosti, strach z prázdna. I jen strach jako takový, neurčitý právě tak, jako je neurčité to, čím jsme „sami sebou“, čím jsme „individuální". Individuální znamená nezaměnitelný, ale čeho se ve své nezaměnitelnosti zachytit, k čemu ji máme? Jsme si vědomi toho, že sice můžeme mít dvojníka, ale zcela jistě to bude jiný člověk, s jiným přístupem ke světu, s jinými vztahy, zkušenostmi, danostmi atd. Jsme individualitami proto, že jsou věci, ve kterých nás nikdo nemůže zastoupit, to, co můžeme udělat my (sami), nemůže udělat někdo jiný. Každý člověk je čas od času stavěn před otázku, která směřuje k jádru individuality: „Proč zrovna já?“ Snažíme se najít způsob, jak se ve světě „zařídit“, jak se zapojit do dění, nebo jak se dění vyhýbat, a snažíme se mít všechna podstatná rozhodování za sebou – ale tušíme, že v jádru individuality je otevřenost a s ní nepohodlná pravda, vše podstatné v jednání jako bychom tlačili před sebou.
Dnes jako by bylo důležité ukazovat svoji individualitu jako jinakost, vymezovat se vůči tomu, co dělají jiní – až se nakonec všichni vymezují stejně. Ale individualita není významná vzhledem k tomu, co „jsme“, co „je“, ale vzhledem k tomu, co se děje a jak se k tomu, co se děje, jsme schopni postavit, jak se k dění, které se nás týká v tom či onom okamžiku, postavíme. Individualita je potenciál – potenciál růstu osobnosti.

Vidíme kolem sebe, že jen málokdo je osobností a ti, kdo o sobě tvrdí, že jsou „osobnosti“, jsou často pouhými individualitami, se vší společenskou osamělostí a nedostatkem odpovědnosti a hlavně nedostatkem důvěry v druhé, nedostatkem důvěry k těm, se kterými by odpovědnost měli sdílet. Dnešní důraz na individualitu jako by byl v přímém protikladu s postavením, které si osobnost vytváří tím, že jedná, rozhoduje se, bere na sebe odpovědnost za rozhodování. Individualitou jsme „obdařeni“, osobností se stáváme – nebo také ne.

Aby toho nebylo málo, význam slova elita je ještě komplikovanější. Jen málokdo se tím hlouběji zabývá, ptá se, jak elity vnímáme a jakou hrají ve společnosti roli, proč o nich mluvíme v množném čísle. Individualita otevírá potenciál odpovědnosti – a podstatné je, aby při jednání s druhými člověk rostl jako osobnost, byl schopen převzít odpovědnost za své jednání ve společenském smyslu. Elity se v něčem vymezují proti ostatním, snaží se být „vyšší společností“, prezentují se jako ti, kdo jsou nositeli nějaké společenské hodnoty, jenže je velmi obtížné doložit, že tomu tak skutečně je, resp. proč by tomu tak mělo být. Dnes kolem sebe vidíme zástupy individualit, které však jsou ve svém základu narcistní, nejsou obráceny k druhým, kdykoli jsou ochotny se vzdát čehokoli společného, vymezit se právě v individualitě proti tomu, co by je snad mohlo přesahovat, nejsou schopny sdílet s druhými ani sebemenší společný program. A mocenské elity se chovají víceméně stejně. Jen navíc cosi sdílí, nějaký „svůj zájem“. Mají nějakou odpovědnost? Z čeho by plynula? A kdo je dnes vlastně elitou?
Právě na životě a době Jiříka z Poděbrad můžeme sledovat růst osobností a postoje elit a udělat si tak obrázek: osobnost může být reprezentantem elit, ale elity mohou zcela eliminovat osobnost, která je ohrožuje.

Jaký byl Jiřík? Jiřík z Poděbrad byl nesporně osobnost, v našem slova smyslu selfmademan, který výrazně zasáhl do politického a společenského života u nás i v širším evropském prostoru v neklidném 15. století. Zasáhl do tohoto prostředí v době krize středověkých institucí a také v době, kdy se polarizovaly různé skupiny v rámci mocenských elit (v tu dobu samozřejmě uvnitř mocenského prostoru Římské říše – která měla svoji světskou i duchovní elitu roztříštěnou do řady soupeřících skupin. Pootonská Římská říše relativně samostatných teritoriálních celků, zastřešená Církví se středem v Římě, se na počátku vrcholného středověku vymezila proti pravoslaví a překonala papežské schisma, překonala rozcestí (hrozbu) konciliarismu a provedla následnou nevídanou centralizaci. Z většího odstupu by se mohlo zdát, že tato nastupující církevní centralizace smetla husitská kompaktáta, Jiříka i s jeho plány na mírové dohody atd. Jiříkova situace se tedy ve zpětném pohledu jeví jako beznadějná; z historického ohledu se nám může jevit, že se bláhově pokusil postavit do cesty valící se lavině. Takový obraz by ale předpokládal nějakou „historickou imanenci“ – oproti ní kladu důraz na dějinný význam odpovědného jednání v otevřených situacích, jednání, které je často formativní, v některých situacích rozhodující. Pokud si připustíme, že „dějiny se valí“ bez ohledu na jednající osoby, zmizí smysl individuality a růstu osobností skrze odpovědné jednání. Domnívám se v protikladu k tomu, že individualita vytváří výchozí potenciál dění. Člověk může odpovědně jednat a jeho jednání má společenský a tedy i dějinný význam a smysl, která přesahuje individuum v jeho individualitě! Pokud bychom vše „svedli“ na historické procesy, ulehčíme si sice rozhodování, ale zakryjeme si smysl své odpovědnosti za jednání, to se rozředí v individualismu, který je sebestředný, izolovaný vůči jakémukoli přesahu přes rovinu chtění a náhodné hry.

Jiřík byl nesporně mimořádně nadaný, byl individualitou, a byl vychováván k tomu, aby byl schopen jednat. Byl příslušníkem mocenské elity – to znamená omezené skupiny osob, které se v podstatné míře podílejí na rozhodování, příslušníkem skupiny, která ovlivňovala podmínky jednání ostatních – aniž by ostatní mohli rozhodování této elity nějak kontrolovat. Stal se představitelem této elity v Českém království a nakonec i králem. Pokud bychom přijali hledisko „pouhé“ individuality, dosáhl maxima a v tomhle ohledu by mohl být považován za veleúspěšného člověka; měl by být zařazen do „síně slávy“, neboť jediné, čím se „slavní“ zapojují do dějin podle takto chápaného individualismu, je právě příslušnost k „síni slávy“. Pokusím se ale ukázat celou životní dráhu Jiříka jinak.