Josef Štogr Jinoch

Verze pro tisk
Anotace: 
/Nemůžeme vědět, co je malé a co velké v měřítku dění./ Novela je literární útvar, který se liší od románu – to je jediné, čeho se zde můžeme zachytit předem, protože na samém začátku textu je deklarováno, že nejde o nic víc než o literární stylizaci. Do jaké míry ale skutečně o stylizaci jde? … Je to kniha o andělech, o prozřetelnosti, o důvěře v řeč a dění, o literatuře a o tom, co je svědectví a prorocké poslání, je to o očích ženy a v posledku je to kniha o modlitbě: dá se pro toto vše najít vůbec nějaká jiná jednota než literární? Je to představitelné? Literatura je o neočekávaném, ale možném, je otevíráním se budoucímu, které přichází tak, že se nám otevírá v překvapivém i v tom, co přirozeně vplývá do našeho vědění – nevědění.
Číslo: 
2020/1

A to jako vnější představení nové knihy stačí, psát o tom, jak je to s děním, by znamenalo ochuzovat případné čtenáře knihy Josef Štogr Jinoch; pro čtenáře Revue Trivium jsem jako ukázku z právě vydané knihy vybral několik útržků s tématy blízkými řeči. Z výše uvedeného snad jasně vyplývá, že tento výběr nijak necharakterizuje text jako takový; zejména zde není uvedeno nic, co je v knize předmětem vyprávění, tedy popisu dění z hlediska toho, koho se dění týká, ani nic, co směřuje k vytvoření celkové klenby smyslu, jak ji text knihy čtenáři zpřístupňuje. Kniha je o „klenbě smyslu“, ale o tom tato ukázka být nemůže. Literaturu nelze „přiblížit“, je třeba ji číst. Pro Revue Trivium proto přinášíme jen několik z knihy vytržených úvah.

Zvláštní a odlišné
Zvláštní si vyžaduje pozornost právě jako to, co je „samo sebou“ pozornosti hodné. Se zvláštním se setkáváme. Odlišné je výsledkem myšlenkového procesu, kdy rozlišujeme, odlišujeme.

Blízkost a vzdálenost
Blízkost se nedá ukázat, popsat, jakmile se o to někdo pokusí, už vždy vymezuje odlišnosti, vymezuje se proti odlišnostem. Setkání je ze své povahy možné jen skrze blízkost.
Ne, nejdu dál. Jdu jinam, a kdybych to měl alespoň trochu osvětlit, pak jdu nikoli „dál“, ale „blíž“. Blízkost, ta mne vede, ne vzdálenost. Když jdu jinam, neznamená to, že jdu dál, že se od čehokoli vzdaluji. Odcházím a to, od čeho odcházím, je nenávratno. Ale to se nevzdaluje. Vzdálenost se měří, blízkost pociťuje. Blízkost pociťuji bez ohledu na vzdálenost.

Vhled a poznatek
Jiří staví na hlubokých a přesných vhledech, tak, jako když porozumění vrhá ostré světlo hluboko do průsvitné materie světa a dává vyvstat tvarům, souvislostem.
Jiří pojmenovává v řeči – ale co to je? Ví, že vhled nenabízí poznatky, které by se daly volně řadit vedle sebe, protože vhled je vždy svázán se situací, s kontextem. Ale co je tedy pro něj, pro literárního historika a kritika poznatkem? Jak vůbec najít v jeho pozici způsob pro „konzervaci“ toho, co je vyneseno do vidění ve vhledu, co ukázáno, předloženo k porozumění? Jak v jeho pozici překlenout „trhliny vědění“: na jedné straně aktualitu vhledu a na druhé straně trvanlivost, spolehlivost poznatku, který by měl být sdílen i bez vhledu?

Sebevědomí, výjimečnost a ostatní
Jinošství není o výjimečnosti. Viděl jsem kolem sebe tisíce odstínů přesvědčení o vlastní výjimečnosti a jen několik z nich nebylo trapných, jen několik z nich jen úsměvně a s jistou nadsázkou navazovalo na vlastní sebevědomí jedinečného, zvláštního. Sebevědomí je na místě. Výjimečnost? To je zvrácená představa člověka, který si myslí, že je v něčem lepší než ostatní, že má nějaké mimořádné „poslání“, které ho nad druhé nadřazuje. Je třeba předpokládat, že pro všechny něco „platí“, všichni mají nějaké poslání. Je na každém, aby ve svém sebe-vědomí porozuměl tomu, co je to být jiný, a přitom ne-výjimečný, vzal toho na sebe přiměřený díl.
Výjimka je něco, co se vztahuje k pravidlu, k šedi, ale ostatní nevytváří „průměr“, i kdyby byli usedlí a zahalení kalem. Každý je jedinečný, a tato jeho jedinečnost se mu otevírá v nabídce jinošství, neboť stojí před nezodpověditelnou otázkou „co s tím“? Ostatní?
Že se svět otevírá, že je leccos průzračné a rozestupuje se pro myšlenku, vhled? A že je tak snadné vědět, jak co uchopit? A že to není samozřejmé a že to ostatní tak neumí udělat, bojí se toho? Ale vždyť se toho sami zřekli, protože chtěli být… jako ostatní! Slovo ostatní ukazuje k ostatkům, kdo chce být jako ostatní, spolutvoří základ ostatkovosti ostatních! Nic jako „ostatní“ není, ale vzniká to a zhoubně to bují tam, kde se lidé zříkají sama sebe a své jedinečnosti, svého jinošství. Může jinoch za to, že někdo bere vážně jen to, co berou vážně ostatní? Že hledá jistotu tam, kde není, v houfu, který dává falešný a marný pocit bezpečí? Jak „ostatní“ vznikli? Kdo byl první „ostatní“, kde se dospělost v tomto upadlém smyslu vzala, kde se tak nashromáždila a skrze „ostatní“ zacyklila?

Vědění a nevědění
Když chceš něco nevědět, musíš to zapomenout nebo si to alespoň nepamatovat. Ale jak víš, žes něco zapomněl? Jak víš, že si něco nepamatuješ? Nějak to máš! Jak poznáš, že to nebo ono, které se ti snaží svět podstrčit, není tím, cos zapomněl? Po tom, co nevíš, jako by zůstalo prázdné místo, které je možné zaplnit právě jen tím, oč jde. Oč jde, to čas od času zapomeneš, ale tak, že se ti to svojí nepřítomností připomíná. Jak uchopit ono záhadné „to“, co člověk ví a zároveň mu to uniká mezi prsty, mezi slovy? Jak uchopit „co“, které mi je tak důvěrně známé, jen se toho právě nemohu dobrat? Je to jen stále stejné „to (co)“, které pouze není po ruce, právě teď se skrývá?
Jde o adresnou myšlenku, o jejímž předmětu vím, že jsem ho ztratil, nebo (a to je ještě důležitější) ještě nenalezl v jeho pravé podobě, v jeho úplném vyjádření. Jde o to, co nějak je – ale ne v úplnosti; pouze v modu bylo a (snad) bude, nemám to však k dispozici.

Dění a příběh
Děj příběhu bývá cosi vypreparovaného z dění – jinocha ale nezajímá příběh, ani příběh jeho samého, a já také nepíšu příběh jinocha. Jinocha zajímá dění, ve kterém se věci ukazují a zase mizí, aby se jejich smysl vyjevil skrze nečekanou budoucnost.
Vypravěči a spisovatelé zpravidla zachycují svými slovy fragmenty dění tak, aby z nich sestavili příběhy, aby sestavili celek, který se nějakým způsobem přitulí k dění; stává se čtenáři pochopitelný, přijatelný. Jinoch naproti tomu udělá něco, ani neví proč, a stane se to, co by se jinak nestalo. Co nastane? Nevím, to, co přichází, přichází z budoucnosti, ale tak, že se to zpravidla ohlašuje, ukazuje, a jediné, co je jisté, že se na tom všem nějak podílí naše snaha a naše chtění, ale ne tak, jak bychom chtěli.
Jinošství je záhadou důvěry a otevřenosti, která je svobodná, ale není libovolná.

Dění
Nerozumět dění je normální. Být občas pod splavem je normální. Být jinoch je normální, pokud slovu normálně rozumím normálně, obyčejně. Jinoch nemá nějaký „svůj“ svět, odlišný od nejinošských (nemohu napsat „jiných“) světů, odlišný ne-obyčejný život. Svět je jen jeden a ten sdílíme v dění. Nerozumíme slovu obyčej, myslíme si, že je to zvyk, zavádí nás, to obyčejnost je svým způsobem neobyčejná, neobvyklá, obyčejnost by měla být nezvyklá, neměli bychom si v ní zvykat. Obyčej je to, co jsme zdědili a to je závazek, a naplňujeme ho tím, jak se podílíme na dění.

Měření
Nejdřív je třeba vědět, co chceme vědět. Kdo chce měřit, zvolí si měřítko a dostatečně definuje zadání, je dospělý a nedozví se nic nového. Cokoli měřit znamená dospěle si předem říci, čemu se již nebudu věnovat, co „vypustím“, jak svůj „předmět měření“ omezím.
O světě toho přeci můžeme vědět tolik, že se to do něj nevejde; správná odpověď všem, kdo chtějí svět měřit proto je, že svět je na to, co se nám nabízí, příliš malý!
Nedohledno je prostor pro možnost.