Konference Publicistika

Konferenci Česká katolická publicistika I. - zlomová období 30.-40. let 20. století
pořádala 6. června 2014 v Plzni Knihovna kardinála Berana Plzeň a Trivium: revue pro katolickou publicistiku.

Naše výchozí otázka je kladena ze začátku třetího tisíciletí a díváme se v ní cca 100 let zpátky. A tak můžeme zahrnout do svého pohledu dědictví 19. století, světovou válku, ve které zkolabovaly dosavadní společenské vize (a snad právě to byl důvod, proč nebylo možné se jí vyhnout) a kdy katolicismus u nás a koneckonců v celé Evropě prodělal řadu změn, někdy až přemetů. Zajímají nás publicisté, protože ti reflektují něco ze své doby, interpretují to, co se právě děje a nemají přitom výsadní postavení, které máme my, protože víme, „jak co dopadlo“. Vycházejí z toho, co se dělo dříve a také se snaží porozumět smyslu toho, co se právě děje, v čem je to výzvou – pro katolicismus obecně a samozřejmě také pro ně samotné. Máme tak jedinečnou příležitost vidět, kdo co aktuálně nahlížel, kdo co předjímal a kdo se vezl, kdo na čem ulpíval.
Jistě by bylo snadné ukazovat jen to poslední – kdo na čem lpěl. Ukazovat, jak lpěli tradicionalisté na tradici, jak lpěli lidé blízcí prvorepublikovému humanismu na svém „obyčejném životě“, který přeci může přinést úspěch, jak lpěli zastánci pokroku na své interpretaci vývoje atd. Ale pokusme se alespoň o načrtnutí složitějšího podkladu, který by nebyl jen jednoduchým černobílým schématem.

Co předcházelo v 19. století? Francie (po antikatolické jakobínské genocidě a Napoleonovi střídavě královská a republikánská) přinesla pro katolictví zásadní podnět – nejde už „jen“ o protestantismus, evropský stát nemusí být vůbec křesťanský. V Čechách v tu dobu podnět prakticky nereflektovaný. Polské povstání a mocenská dohoda o rozdělení Polska mezi Německo (Prusko) a Rusko. Katolicismus se tu octnul mezi mlýnskými kameny severoněmeckého racionalismu (zahaleného formálním protestantismem) a byzantským pojetím říše a víry. A opět to byl zcela nový kontext, odpovídající dohodě velmocí podle vzoru Vídeňského kongresu. A v Čechách? Malé národní obrození, tak hloupé a zmanipulované, že si zcela ahistoricky vytvořilo mýtus o poněmčení při pobělohorské rekatolizaci, skutečné osvícenské poněmčení z doby Marie Terezie a Josefa II. si nevzdělaní Češi přesunuli do doby baroka, ze kterého udělali „temno“, vybájili si husitství jako slavnou dobu českých dějin – vše v české historii postavili na hlavu. Toto protikatolicky zaměřené zmatení bylo pro 19. století příznačné a příznačné bylo i to, že se na něm podílela řada kněží, tedy svou povahou spíše státních úředníků, kteří vedli matriky a měli polo-státní definitivu. Rakousko bylo na přelomu 19. a 20. století státem navazujícím na osvícenský model byrokratické vlády, katolicismus byl chápán především jako formální součást státní byrokracie. Teprve v tomto kontextu je možné porozumět tomu, co se odehrávalo na konci války, když se rozpadl doposud zdánlivě samozřejmý status quo. Nástup československého státu byl natolik volnomyšlenkářský, že Masaryk s Benešem museli dostat od západních velmocí „přes prsty“ pro přemrštěnou snahu znárodňovat, provádět pozemkové reformy a silovou politiku proti menšinám (Němci, Maďaři). Paradoxně jim v cestě k volnomyšlenářskému rozvrhu stál spíš Rašín (a to i po smrti), než katolíci, kteří byli po r. 1918 víceméně dezorientování a v defenzivě.
Katolíci se ocitli v situaci podobné, jaká byla již před stoletím ve Francii, ale přesto nepřipravení ani intelektuálně, ani společensky. Arcibiskup Kordač jednal sebevědomě, udělal co mohl, nechtěl jít do kompromisů s Masarykem a okázale se zabýval budoucností Církve u nás – jenže „těsně vedle“ – za nejvýznamnější považoval školství, jen bohužel zejména po materiální stránce, stavěl školy, z nichž část prakticky nesloužila svému účelu – hodily se tu té, tu oné moci, a hodí se jí dodnes (např. budova arcibiskupského gymnázia v Bubenči). Kordač myslel na budoucnost, ale na jinou, než přišla. A pak podlehl vnitřnímu tlaku v Církvi, který směřoval k „smíru s bestií“, ke společenské konformitě a politickému etablování Církve v poválečném politickém rozvrhu; u nás v podobě námluv katolíků s reálnou humanisticky nalíčenou mocí, reprezentovanou zejména „šrámkovsky reálnou“ politikou lidovců, kteří nedílně patřili k uskupení „Hradu“.

Do této situace vkročila první konference Knihovny kardinála Berana o Josefu Kalvodovi. Jako historik se touto dobou nezprostředkovaně zabýval, nebyl ovlivněn „tlustou čárou nepochopení a diskontinuity“, která vznikla s poválečnými změnami. Kalvoda podléhal jisté personifikaci zla u Beneše a Masaryka, jeho slovanská východiska jsou také spíše dílčím „krokem stranou“, který jen umožnil interpretovat události v Rusku po r. 1917 a negativní roli Masaryka v Rusku, ale přesto vypracoval dostatečný základ k tomu, abychom se mohli zabývat dobou druhé republiky, války a těsně poválečné doby u nás, navázat tématem druhé konference KKB. Zabývali jsme se na ní zejména změnami myšlení v generaci, která byla ovlivněna Josefem Floriánem, která nabyla „novou sebejistotu katolictví“ – byť se to týkalo jen pro omezených okruhů intelektuálů, často solitérů, hledajících způsob jak přiměřeně reagovat na dobové události a proměny.
Červnová, třetí konference KKB měla vlastně tři cíle – jednak podívat se na konkrétní osobnosti – publicisty, kteří promýšleli na konci třicátých a začátkem čtyřicátých let společenské postavení katolicismu u nás, dále reagovat polemicky na autory, kteří o tomto období v současné době píší (Putna, Med) a také alespoň otevřít porozumění tomu, co se mentálně změnilo v období po r. 1942 až do r. 1948 – a jak vlastně byla predisponovaná ve společenském dění a politických podmínkách na konci protektorátu a v „benešovské“ poválečné republice ona tlustá čára, která nás oddělila od bohatství naší vlastní historie.

Z dostatečného odstupu se nám jeví, že v třicátých letech byla v katolickém prostředí u nás hotova základní analýza, která se opírala o dokumenty magisteria a která správně analyzovala nebezpečí doby jako problém udržení rovnováhy, vyhnutí se krajnostem, které se prezentovaly na všech stranách. Na jedné straně byl identifikován jako nebezpečí socialismus ať už ruského (komunistického) nebo německého (nacionálního) střihu, který vychází z člověka bez Boha, popírá lidskou individualitu a pracuje s masami, které nazývá „třídy“ a s nerovnými rasami (nadřazenými a podřadnými). Na druhé straně byl identifikován jak stejně nebezpečný ekonomický pragmatismus, zahalený do humanismu, který je stejně bez Boha, protože vše redukuje na osobní úspěch, zisk, který zakrývá manipulativní povahu vlády peněz, která vede až k idolatrii, klanění.
Naneštěstí se encyklika Quadragesimo Anno až příliš zabývá hledáním onoho „středu“, hledá a navrhuje řešení, které by mělo zachovat něco z bohatství starších společenských rozvrhů, především lidské vztahy a přiměřenou odpovědnost u všech skupin lidí. Nereálnost tohoto „politického programu středu“ byla u nás reflektována nejen ze strany pragmatiků jako byl Šrámek, ale i v intelektuálních kruzích. Tato analýza ohrožení katolicismu „ze dvou stran“ se ale nestala samozřejmou součástí společenské reflexe ze strany katolíků, velká část katolických intelektuálů se v době první republiky chovala tak, jako kdyby měl prvorepublikový společenský model „trvat věčně“. Leckdo se v něm dobře zabydlel stejně jako Šrámek nebo Kalista, který ukazoval, že i ve vydavatelské činnosti se katolíci mohou pohybovat v prostředí, ve kterém rozhodující je úspěch podnikání, a později se zase jiní snažili hledat modus vivendi s těmi, kdo zaváděli třídní (rozuměj „sociální“) spravedlnost. Často se setkáváme se s názorem, že diskontinuita s předválečným katolicismem je dána společenskými změnami způsobenými druhou světovou válkou, benešovskou dobou dekretů a nástupem komunistů se sovětskými poradci v zádech. Ale paradoxně se na této diskontinuitě podíleli značnou měrou také ti, kdo se vůbec nesnažili hledat nějaký střed, kdo v době první republiky přijali strategii úspěchu a po válce pak ti, kdo chtěli s komunisty budovat „nové zítřky“, jen bez ateismu. Obě tyto skupiny dostaly příležitost se uplatnit v době šedesátých let a obě také neměly žádný zájem se k problematice první republiky vracet v nějakém kritickém nebo dokonce sebekritickém duchu. Přesto, že analýza nebezpečí ohrožujících moderní společnost byla provedena již před téměř osmdesáti lety, musela katolická inteligence projít pokušením kapitalistického a pragmaticky mocenského úspěchu v první republice, a pak obdobím pokušení „diskutovat s komunisty“. Teprve v posledních letech pak alespoň část katolíků bolestně procitá v reálné vládě peněz, jak jsme si ji zavedli po r. 1990. Je tristní, že ještě v situaci, kdy se po více než dvou desetiletích konečně začalo realizovat vracení majetku Církvi, nikdo tyto souvislosti (alespoň zjevně) do hloubky nevyhodnotil.

Kdo co předjímal a kdo na čem lpěl? Touto otázkou jsme byli vedeni a tato otázka je platná a žádá odpovědi. Na konferenci jsme se mohli zabývat jen několika málo vybranými motivy. Všechny tři konference se snažily ukázat období první republiky jako dobu, ve které aktivně pracovala a psala celá řada katolických intelektuálů, a my jsme přitom od této doby a od jejich myšlení odděleni „tlustou čárou“, diskontinuitou, která byla vytvořena zčásti uměle. Také proto je třeba oponovat těm, kdo tuto dobu interpretují chybně, v postupech, které jsou buď naivní, nebo záměrně zkreslující.