Lev XIV. a svět, který se děje

Verze pro tisk
Anotace: 
Je možné se ptát (v modlitbě, neurčitosti dané situace), jak jednat tak, aby to bylo správné. Celý obraz stáda má smysl právě jen v proto, že si tuto otázku sice kladu sám, ale vím, že si ji (v ideálním případě) mohou klást také ti, kdo se mnou sdílejí společenství oltáře.
Číslo: 

Setkal jsem se s tvrzením*, že díky jistému typu racionálního myšlení nežijeme v chaosu, ale v řádu. Ten prý je dán tím, že myšlení člověka pravdivě uspořádává popis toho, co je. Obojí předpokládá, že svět JE neměnný. Ale co když se na to vše podívám jinak a vycházím z toho, co se děje? Že svět nepostojí? Protože právě proto, že se svět děje, se mne týká a jen málokdy nalézám ve světě skutečnou stálost. Chápe to někdo z křesťanských myslitelů jako úkol? Cožpak si můžeme vystačit s myšlením, které popisuje jen to co je (podstaty) a ignoruje to, co se děje, redukuje to na nějaké aktuální podoby stále stejného, neměnného?
Ale koho to tak perfektně popsané „ve světě neměnné“ zajímá? Když se aktuálně zabývám tím, zda a jak omezit dítěti mobilní aplikace? Dodnes nemáme v křesťanském myšlení aktuálně použitelné pohledy na svět, člověka v jeho aktualitě ať již jako samostatné jednající bytosti, a nebo člena společenství. Ano, neměnné je poselství Kristovo, ale co s celou kulturou, která se nám proměňuje před očima? Máme snad jít všichni do klášterů a dočkat se Armagedonu v modlitbách? To je dost blbá představa.

Máme nového papeže, Lva XIV., a volba jména mnohé napovídá. Jeho předchůdce Lev XIII. vydal encykliku Rerum novarum, kterou považuji za zásadní krok vedle, protože přijala modernistický obraz světa a společnosti ve své povaze „třídní“. Ač byla tato encyklika míněna jako polemická k pojetí nastupujícího kapitalismu, vzhledem k pojetí člověka jako elementu společnosti do sebe přijala virus zásadní nemoci ducha. Přistoupila na řeč, která křesťanství není vlastní – člověk nikdy není izolovaným jedincem, neboť je ve spojení se Svatým duchem, Marií, se silami, na které se může obracet a které k němu mohou promlouvat. Následná radikalizace Církve směrem k tomistickému myšlení a k neměnným danostem kultury už na tom nemohla nic změnit a také nevydržela dlouho. Řešení dnešních otázek nelze nalézt ve statickém tomismu. Kdo zkouší číst časopis „Na hlubinu“ Silvestra Braito, může se podivit nad tím, jak se tehdejší jezuité stavěli negativně k vydání Šulcova románu Kámen a bolest.

Církev žije s obrazem stádce (stáda) a beránka. Mnozí mají dojem, že ví, co je pro stádo dobré, a tak říkají jak to je a co mají a nemají lidé dělat. Jenže z toho, o čem se lidé aktuálně rozhodují, je možné poznat, že toto pojetí je zcela „mimo mísu“. Úkolem každého je se ptát, co je (v danou chvíli z hlediska jeho jednání) dobré, už proto, že velká většina kulturních rozhodnutí se jeví jako hodnotově nerozhodnutelná, i když nejsou a-hodnotová. Proto a právě díky tomu je možné a správné se ptát (v modlitbě, neurčitosti dané situace), jak jednat tak, aby to bylo správné.
Celý obraz stáda má smysl právě jen v tom smyslu, že si tyto otázky sice kladu sám, a vím o své odpovědnosti za jednání, ale vím také, že si je (v ideálním případě) mohou klást také ti, kdo se mnou sdílejí společenství oltáře. Jenže z vlastní zkušenosti vím, že často daleko víc sdílím tuto otevřenost hodnotové otázky s mnohými, se kterými se v kostele nesetkám. A naopak, mnozí věřící, kteří zachovávají všechna formální pravidla Církve, se cítí být sebejistí a jeví se mi, že si vůbec žádné otázky nekladou. Ale je skutečně věcí farností, aby si věřící nekladli otázky a nechali si jednou týdně říkat něco „chytrého“ od faráře, který z velké většiny jen více či méně použije vrchností napsaný manuál pro danou neděli?

Prý právě díky jistému typu racionálního myšlení nežijeme v chaosu, ale v řádu. Nevím, jak chápat onen chaos, který byl díky filosofům a zejména díky Tomášovi vytlačen ze světa, aby uvolnil místo řádu člověka, který nalézá osvobozující pravdy. Když něco takového psal před sto lety Romano Guardini, jevilo se to jako naděje pro oživení racionálního obrazu světa. Dnes?
Ještě jsem od nového papeže nečetl ani řádku, ale podle volby jména je zřejmé, že se bude držet možná již ne striktně tomistického, ale rozhodně newtonovského světa a pojetí společnosti izolovaných jedinců. Jistě, mohu být také příjemně překvapen. Ale pro ty, kdo se již nyní radují, že Lev XIV. určitě není postmodernista, mnoho pochopení nemám – postmoderna je už ze své povahy mrtvá – i kdyby kterýkoli migrant získal právo žít v jakékoli zemi a GDPR ovládla svět, jistý typ myšlení již je za zenitem – protože se oddělil od skutečnosti, chtěl skutečnost ukazovat jen podle ideologických schémat. Jenže svět se děje a vzdaluje se všem, kteří tvrdí, že vše jsou jen jazykové hry. Ono to není tak jednoduché.

Bohužel, stejně tak se z reality stále víc odděluje Církev, a jen my optimisté víme, že Bůh si vytvoří své vyvolené třeba z kamenů na poušti. Víme, že můžeme jen prosit a nemáme se snažit pro Boha vymyslet reálnou cestu k cíli, který vypadá tak, jak jsme si ho vymysleli my. Než žít ve snaze dobrat se k vyspekulovanému cíli, který se skládá z poznaných pravd, raděj se otevřu tomu, co ti vyznavači neměnných pravd světa označují jako chaos, a já vím, že je to prostor pro zázraky a zásahy Boží.

* Romano Guardini: Živý duch, Triáda 2023