Maxmilián

Jan Drnek vydal v létě svoji „životní knihu“, rozsáhlou historickou mystifikaci o Maxmiliánovi, mladším bratru Františka Josefa I., který ve skutečnosti zemřel v mladém věku v Mexiku. Drnkova mystifikace běh věcí obrátila – Franz Josef podlehl atentátu, který na něj byl spáchán (ve skutečnosti neúspěšně) a Maxmilián se stává císařem. „Co já s tím?“ je první otázka, kterou si klade, a je mu jasné, že nebude záležet na tom, co by chtěl nebo nechtěl, že musí být především služebníkem. Vidí, že se ve výsostné, ale nezáviděníhodné pozici ocitá s jednou jedinou výhodou: není svázán jakoukoli zaběhlou rutinou, nemusí bojovat o každé drobné vybočení jedoucího vlaku; začíná s čistým stolem. Všichni, kdo se ve skutečnosti podílejí na každodennosti, která vede do temnot, budou s jeho nástupem v situaci, na kterou nejsou připraveni, kterou nechtějí: budou postaveni před úplně jiné postupy, požadavky, jiná kriteria. Ano, budou se snažit svést všechno zase zpátky do starých kolejí, kdy se vše jen „odúřadovává“, ale Maxmilián ví, jak tomu zabránit: Musí být vždy o několik kroků napřed, musí si najít ty, kdo porozumí, že jeho směřování má smysl. Musí jim mít co nabídnout.
A hned na začátku je základní past na čtenáře, protože v tuto chvíli se mladý Maxmilián, námořník a tak trochu dobrodruh, obrací na Boha a modlí se – modlí se v otevřenosti, kterou si asi málokterý čtenář dovede představit. Pěkně tuto obtíž popsal Chesterton, když psal o sv. Františku z Assisi. Mluví o třech způsobech, přičemž prvními dvěma o něm nejde psát, aniž by to bylo úplné neporozumění: jako o hrdinovi ve světě a jako o světci. První mohou číst jen ti, kdo hledají hrdiny, a zůstanou ve svém nepochopení toho podstatného, a druhý přístup? Má stejný výsledek: čtou to pak jen ti, kdo se nechtějí zabývat světem a lidmi takovými, jací jsou. Je třeba ukázat člověka z masa a kostí, který ale neodmyslitelně důvěřoval v Boží vedení. Drnek zvolil právě tento přístup.
Maxmilián přemýšlí o tom, jaká je povaha světa, přemýšlí o tom, co a proč se děje, zajímají ho mocenské mechanismy, ekonomika, zajímá ho svoboda, která se po zrušení panství otevřela jako příležitost i jako manipulacím nabídnutá prázdnota. Snaží se uchovat to, co je společensky nosné… Ale zároveň vkládá svůj život do rukou Božích. A oč je to překvapivější, o to je to osvobodivější. Maxmilián tuší, že žádná sebevětší lidská ambice nemá naději na úspěch, pokud jde proti prozřetelnosti – a v modlitbě se hlásí do služby na místě, kam byl Bohem povolán. Ví, co může nabízet spřízněným duším: právě službu.

Kdo tohle nepřekousne, nemusí číst dál. Román sice obsahuje mnoho skvělých historických vhledů, analýz, postřehů, některé známé historické postavy (Palacký, Havlíček) se dostávají do zcela jiných dějinných souvislostí, ale pokud nepřipustíme, že existuje něco jako „prozřetelnost“ a Boží vedení, tak nemůžeme rozumět vůbec ničemu. Jen paběrkujeme podle tratí, na kterých kdysi jely vlaky, a dokazujeme, že jinudy jet nemohly, než po kolejích.
Maxmilián pochopí podstatu společenských a ekonomických procesů, které vedou k zásadním změnám ve způsobu života a zejména v pojetí moci – a v jistém smyslu jim jde naproti. První otázkou, kterou dá svým ministrům, způsobí zděšení: proč města bourají svoje hradby? Ti hloupější si myslí, že nastupuje mladý dětina, ti chytřejší odpoví, že v rámci současné vojenské techniky už hradby města nechrání, ale jen ti nejchytřejší porozumí tomu, že se nový Císař ptá na zásadní a nejviditelnější projev celkové společenské změny. Vše již je v proudu, panství jsou zrušena a Maxmilián řeší, jak zajistit nové společenské postavení šlechty, jsou zrušeny robotní povinnosti – ale co to znamená? Že sedláci nyní musí platit daně v penězích – a nastávají obrovské odbytové krize, ti, kdo neumí hospodařit s penězi, přicházejí o majetky, mnoho lidí se proletarizuje. A proč to všechno? Maxmilián vidí, že není cesty zpět; peníze se stávají modlou, jsou utržené ze řetězu, je třeba najít způsob, jak je zkrotit.

Maxmilián hledá spojence – a nachází je napříč zdánlivě rozličným názorovým spektrem. Musí řešit válečné konflikty – nejprve balkánskou a krymskou válku, pak pokusy o dobytí jižních zemí. V té první válce se mu podaří zachovat neutralitu a vyjít z beznadějného konfliktu jako ekonomický vítěz, v té druhé zásadně zvítězí u Solferina. Rakousko se stává mocností, která víceméně diktuje uspořádání na Balkáně i v italském prostoru. A poslední zkouška, která jeho i Rakousko čeká, je spor s Pruskem o vliv v Německém spolku. Ale to vše nepíšu proto, že bych snad chtěl převyprávět děj mnohasetstranné knihy: jen ukazuji kontext, který se výrazně odchyluje od skutečnosti – a zároveň velmi podrobně ukazuje, jak a proč se ty či ony události v jeho mystifikaci „mohly stát“ – že záleželo jen a jen na jednání lidí. Samo sebou, hlavou všeho byl Maxmilián, ale bez těch, kteří mu důvěřovali a kterým i on dal důvěru, by to nešlo. Ale opět jsme u počátku – Maxmilián se opakovaně ocitá v situacích, kdy neví, cítí se slabý – a prosí o dar moudrosti, o to, aby dokázal naslouchat hlasu, který ho vede. Není geniální vládce, který vytváří „ráj na zemi“ – hledá způsob, jak mohou obyčejní lidé žít spolu – v jednom Rakouském domě. Jeho hlavním nepřítelem je nacionalismus, který je spojen s ideou národního státu. A kde jsou hranice národních států? Jde o vzdor proti tradici, vzdor proti vše-lidské povaze evangelia. Pro Italy byl Ježíš Ital – a pokud by nebyl, zavrhnou ho. Stejně tak Poláci. Ještě že nemají společné hranice – ale v rámci Rakouského domu mohou Poláci v Haliči a Italové v Benátsku a Lombardii žít jako křesťané s tím, že se jeden nemá nadřazovat nad druhé. Ani Němci v Německém spolku se nemají nad koho nadřazovat – celý podvod nacionalismu je dobře vidět právě v oné pruské pýše, kterou si Prusové jen zakrývají svůj mindrák, sami dobře ví, že nejsou žádní Němci, i když shodou okolností mluví německy.

V románu vystupuje řada historických postav, které zde pochopitelně mají jiný osud – italský Cavour, pruský Bismarck atd. Tito dva prohráli, protože stavěli do popředí sebe a svoji schopnost manipulovat lidmi. Prohráli s pokorným Maxmiliánem, který od začátku pochopil, že má především sloužit. Rakousku? Ano, protože byl v dané chvíli na daném místě. Ale jeho vzor je platný pro každého, kdo se rozhoduje. Proto se třetí díl jmenuje Deklarace závislosti. Říše nevznikají zdola, nějakou adicí, vznikají shora, mocensky, ale nemusí být postaveny na centrální moci – ta vede jen a jen k opozici, sporům o to, kdo bude v přízni, který národ bude upřednostněn atd. Říše je danost a může se obnovovat tím, že jednotlivé země vzdávají hold Císaři – a v Drnkově románu to má formu Deklarace závislosti. Ano – to je cesta, ve které je možné se připojit k ostatním, neidealizovaná, společensky představitelná. Na jak dlouho? Samo sebou, do příští krize.

Tato trilogie je skutečným vrcholem Drnkových mystifikací, je snad čtenářsky obtížnější než jeho mystifikace z poloviny dvacátého století (bránili jsme se německé agresi atd.), protože jen málokdo zná reálie druhé poloviny století devatenáctého. Jména jako Metternich, Bach, ale víc? Tyto reálie si bude čtenář načítat v Drnkově mystifikaci – a zde už vůbec neoddělí vrstvu skutečnou (a Drnek nastudoval spoustu reálií, stovky reálných postav) a vrstvu mystifikační. Ale jde o to? Kolik z případných čtenářů by se jinak vůbec dozvědělo cokoli o devatenáctém století? Kdo by se dozvěděl, že všechny procesy, které nás nyní dohánějí (vč. nastupující vlády pandémiů) byly započaty již ve století osmnáctém? Devatenácté století pak bylo poznamenáno bouřlivými změnami, které byly prezentovány jako „nezvratný vývoj“, ale byly cíleně řízeny těmi, kdo dostali do rukou nové mocenské nástroje? Nic takového jako „nezvratný vývoj“ není, je to lež, podvod, manipulace. Alespoň pokud jsme a zůstáváme svobodnými bytostmi a dovedeme se ptát, jaký je náš úkol. Jaký je náš úkol individuálně, ale také v rámci celkové Boží prozřetelnosti. Neboť to, co se děje, se děje mimo jiné jako výsledek našeho jednání – a závisí na tom, kdy jsme obstáli a kdy jsme selhali. A selhali jsme často jen proto, že jsme nedělali nic, že jsme se nedostatečně ptali, co dělat, když se vše zdálo beznadějné, a když jsme se – a tím jsme začali – nedostatečně sklonili v pokleku služebníka.

V trilogii Maxmilián si čtenáři přijdou na své i mimo rozhovory, ve kterých je vykládána ta či ona reálie, Císařův záměr; jsou zde popisy válečných tažení, strategií, bitev, něco z tajné diplomacie, špionáže, vystupují zde postavy, které rozhodně nešustí papírem. Ale kromě občas napínavého a vzrušujícího čtení tu je celkový rámec, který dává tomuto rozsáhlému dílu vnitřní jednotu. Až samý konec je trochu problematický, jako ostatně všechny konce; a jen málokdo si dovolí to, co každý druhý pohádkář, napsat prostě „Zazvonil zvonec a pohádky byl konec“. I když svým způsobem i o to se Jan Drnek v závěru své trilogie Maxmilián v jistém smyslu pokusil.