Měřiči a ti, kdo počítají

Verze pro tisk
Anotace: 
Počítání v kontraktu a vlastnictví jako by bylo něco jiného než měření – není totiž třeba, aby bylo cokoli měřeno – sama matematika vlastnictví už je stejně abstraktní a přitom účinná jako matematika sama. Počítání je čisté ovládání a pokud pracujeme jen s čistými čísly vlastnictví, nepotřebuje už ani stvoření, ani jeho stín, redukovanou „přírodu“, nepotřebuje nic než výkon moci, kdykoli uplatnitelnou vůli, zaměřenou do světa. Vůli, která mění jakoukoli pozici ve světě na „dispozici“.
Číslo: 

Již staletí se setkáváme s tvrzením, že matematika je jazykem přírody (pro někoho spíš přírodovědy). Ale nejde o jazyk. Jde o pouhý znakový systém. Znakový a významový systém je aparátem, jazyk je něco jiného. Jazykem se neustále odkazuji na zkušenost se světem, který není předmětem matematiky. Matematickým symbolům lze rozumět bez ohledu na jazyk, bez ohledu na tu či onu řeč – jen se jim vždy musíme v nějakém jazyce naučit. Tyto znaky se už ale nevztahují ke stvoření, k Universu. K čemu se vztahují? Přírodověda je věda o měřitelném. Příroda jako předmět měření je nonsens – není žádný jeden „předmět měření“. Příroda přírodovědy je umělý abstraktní výtvor. Příroda v tom smyslu, jak je objektem přírodovědy, je „jen“ prostou adicí všech předmětů měření, položených „vedle sebe“. Slovo „příroda“, má buď obsah mystický (animisticko-mystický), a nebo nemá reálný obsah žádný. Smísení těchto dvou zcela NESOURODÝCH OBSAHŮ je podvodem, v mnoha případech záměrným.

Stvoření v židovsko-křesťanském smyslu není „příroda“ a nemá s ní nic společného. A to bez ohledu na to, v jaké škále významů „přírodě“ dnes někdo rozumí. Universum, které je reflektovaným celkem stvoření, nemá s přírodou nic společného, na což čeština správně reaguje tím, že jasně rozlišuje mezi přírodou a přirozeností. Příroda je jazykový novotvar. Bůh není měřičem, nestvořil „přírodu“, ať už ji někdo chápe jako předmět přírodovědy a nebo jako „protiklad kultury“. Příroda jako předmět přírodovědy v tomto smyslu je beznadějně „mimo skutečnost“, která se děje, je „mimo čas“, tedy mimo skutečný čas, který se odehrává a tedy se nedá měřit. Už bychom měli být schopni demaskovat podvod přírodovědy, již staletí můžeme sledovat trhliny a záplaty, kterými je tento výtvor lidské mysli udržován „pohromadě“. Měli bychom umět „ustát“ fakt, že přírodověda mám nabízí náhražku za stvoření - redukci stvoření na to, co se „děje“ ve smyslu co je „navlečené“ jako měřitelné stavy na jednosměrně se odvíjející abstraktní časovou linku!
Měli bychom si umět připustit, že skutečnost stvoření je jiná, je bohatší, mnohovrstevnatá, je plná smyslu, který komplikuje redukce na příčiny a následky v nějaké nahlédnutelné časové lince.

A to jsme nechali stranou ještě jinou „přírodu“, chápanou jako protiklad kultury. Nemá, jak je zjevné, s přírodou jako předmětem přírodovědy nic společného. Novoromantické popisy „přírodních krás“ směřují zcela jinam než k měřitelnému předmětu přírodovědy – výsledkem je schizofrenie přírodovědců, rozplývajících se v „chrámu lesa“ nad „duchovní silou“, kterou zde čerpají, a zároveň toužících po tom „nechat přírodu bez zásahu člověka“ (s následkem lidské kulturní sebedestrukce) atd.

Ale vraťme se k tématu matematiky jako myšlenkového nástroje, který umožňuje měření a vyhodnocování těchto měření. Matematika nejprve napomohla k ustavení přírody jako sumy měřitelného (byť iracionálně, v racionálně – iracionálních číslech). A následně se skrze matematiku vytvořily podmínky pro ty, kdo počítají – a tím vykonávají nad předmětem měření moc, kontrolu.
Matematika je prý čistá a ve své povaze ušlechtilá. Ale právě proto, že se to zdá tak jasné, je třeba podívat se na její rodokmen, podívat se na to, co vlastně znamenají impozantní tlustospisy logaritmů, vypočítaných před stovkami let, co znamená iracionální číslo a to vše, co se událo v „síle lidské mysli“ před nástupem výpočetní techniky v dnešním slova smyslu. Je třeba podívat se, co to vlastně počítače zapojily do struktury světa atd.
Pokud vyslovuje měřič slovo „je“, pak to znamená že klade výsledky měření do souvislosti s měřeným. Říká, jak „JE“ to dlouhé, vysoké, teplé atd. Ve světě nekonečně se opakujících A to jsme nechali stranou ještě jinou „přírodu“, chápanou jako protiklad kultury. Nemá, jak je zjevné, s přírodou jako předmětem přírodovědy nic společného. Novoromantické popisy „přírodních krás“ směřují zcela jinam než k měřitelnému předmětu přírodovědy – výsledkem je schizofrenie přírodovědců, rozplývajících se v „chrámu lesa“ nad „duchovní silou“, kterou zde čerpají, a zároveň toužících po tom „nechat přírodu bez zásahu člověka“ (s následkem lidské kulturní sebedestrukce) atd.

Ale vraťme se k tématu matematiky jako myšlenkového nástroje, který umožňuje měření a vyhodnocování těchto měření. Matematika nejprve napomohla k ustavení přírody jako sumy měřitelného (byť iracionálně, v racionálně – iracionálních číslech). A následně se skrze matematiku vytvořily podmínky pro ty, kdo počítají – a tím vykonávají nad předmětem měření moc, kontrolu.
Matematika je prý čistá a ve své povaze ušlechtilá. Ale právě proto, že se to zdá tak jasné, je třeba podívat se na její rodokmen, podívat se na to, co vlastně znamenají impozantní tlustospisy logaritmů, vypočítaných před stovkami let, co znamená iracionální číslo a to vše, co se událo v „síle lidské mysli“ před nástupem výpočetní techniky v dnešním slova smyslu. Je třeba podívat se, co to vlastně počítače zapojily do struktury světa atd.
Pokud vyslovuje měřič slovo „je“, pak to znamená že klade výsledky měření do souvislosti s měřeným. Říká, jak „JE“ to dlouhé, vysoké, teplé atd. Ve světě nekonečně se opakujících A to jsme nechali stranou ještě jinou „přírodu“, chápanou jako protiklad kultury. Nemá, jak je zjevné, s přírodou jako předmětem přírodovědy nic společného. Novoromantické popisy „přírodních krás“ směřují zcela jinam než k měřitelnému předmětu přírodovědy – výsledkem je schizofrenie přírodovědců, rozplývajících se v „chrámu lesa“ nad „duchovní silou“, kterou zde čerpají, a zároveň toužících po tom „nechat přírodu bez zásahu člověka“ (s následkem lidské kulturní sebedestrukce) atd.

Ale vraťme se k tématu matematiky jako myšlenkového nástroje, který umožňuje měření a vyhodnocování těchto měření. Matematika nejprve napomohla k ustavení přírody jako sumy měřitelného (byť iracionálně, v racionálně – iracionálních číslech). A následně se skrze matematiku vytvořily podmínky pro ty, kdo počítají – a tím vykonávají nad předmětem měření moc, kontrolu.
Matematika je prý čistá a ve své povaze ušlechtilá. Ale právě proto, že se to zdá tak jasné, je třeba podívat se na její rodokmen, podívat se na to, co vlastně znamenají impozantní tlustospisy logaritmů, vypočítaných před stovkami let, co znamená iracionální číslo a to vše, co se událo v „síle lidské mysli“ před nástupem výpočetní techniky v dnešním slova smyslu. Je třeba podívat se, co to vlastně počítače zapojily do struktury světa atd.
Pokud vyslovuje měřič slovo „je“, pak to znamená že klade výsledky měření do souvislosti s měřeným. Říká, jak „JE“ to dlouhé, vysoké, teplé atd. Ve světě nekonečně se opakujících měření tak vzniká suma toho, co je změřeno a tedy uznáno jako toto kvantifikované „JE“. Toto „JE“ navíc vykazuje pravidelnosti, se kterými se dá dál pracovat (říká se jim „přírodní zákony, ale trvám na tom,že jsou tom zákonitosti).
Proti tomuto čistému „JE“ potenciálně změřitelného v jisté míře změřeného (obsahu, spíše než „předmětu“ matematiky) zbývá ve „zbytku světa“ už jen neuchopitelné, pulsující prázdno. Toto zbytkové neměřitelné „NIC“ je však stále ještě součástí stvoření – a vzpírá se nihilitě, do které bylo vykázáno.
Ale aplikace racionálních postupů se měřením samozřejmě nevyčerpala, protože po měřičích nastupují „počítači“, ti, kdo počítají. Samozřejmě jen to, co je změřené. A právě ti potřebují masivní operační nástroj, protože jejich počítání je ve své povaze iracionální, měření se totiž téměř vyhýbá racionálním číslům. Racionalita, kterou lze nalézt ještě tak v geometrii, přišla s měřením vniveč. Je třeba počítat s nepřesností měření, a tak je všechny snaha počítačů zaměřena na výpočty statistické. Není tu už žádné „JE“, resp. ukazuje se, že ono „JE“ měření bylo jen přibližným, nejistým „JE ASI…“ A toto asi se v další práci počítačů stále zřeďuje. Mezi krásně celými čísly základních vzorců s elegantními mocninami a násobky na straně jedné a materií těch, kdo počítají na straně druhé, jako by ležela propast.

Matematika, údajný jazyk, nebo spíše znakový systém přírodovědy, nedokáže nic víc, než se ke skutečnosti světa, jak opravdu JE pouze přibližovat, a někdy se dosti dramaticky mýlí, i když počítači dostali ku pomoci digitální pomocníky.
Konstatovali jsme, že už při měření, které je nutně neúplné, zůstalo stranou zájmu něco ze stvoření, co se měření vzpírá, co je sice dogmatem měření vytěsněno ze světa ale skrze tisíce škvír našeho myšlení se „vrací zpět“. A v dalším krokům se též počítačům leccos vymklo z jejich ovládajících výpočtů – a čím dál, tím víc vidíme, že „Život je jinde“. Jen si nedovedeme představit, že by se naše praxe mohla obejít bez slov „příroda“, „přírodověda“ atd.
Jenže přírodověda už se natolik vyprázdnila, že došla do bodu, za nímž už je uchopitelné, (měřitelné a matematicky ve vztazích vyjádřené a statisticky vyhodnocené – tedy spočítané) vždy jen cosi parciálního. Ale počítači si z tohoto svého selhání vůbec nedělají starosti. Po dobu, kdy dokazovali svou nepostradatelnost, se dostatečně pevně zachytili na jednoduchých klapkách pokladních kas, v čárových kódech, v čipech karet všeho druhu. Kupecké počty vypadají zdánlivě jednoduše, přesně, žádná iracionalita, žádná statistická platnost. Iracionalita zde ale převládá, spočívá především v tom, že takový systém vůbec zabírá v rámci života člověka tak zásadní místo.

Začalo to přesvědčením, že matematika je jazyk přírodovědy, pokračovalo praxí, ve které je svět určován kupeckými počty, skrze to, čemu se nepřesně říká „majetek“, ale jde jen o výsledek jednoho specifického způsobu měření „majetku“, a končí ve zbožnění algorytmů vypovídajících údajně o skutečnosti nejskutečnější, totiž o „stavu ekonomiky“.
Ale podívejme se na tuto skutečnost blíže. Majetek je předmět chtění, a jeho změřením získáváme „míru moci“. Je třeba chtít – vložit tím do světa „svoji moc dosáhnout chtěné“. A naopak: cena vyjádřená v penězích je mírou toho, co nemám ve své moci, i když bych to asi mohl (a měl) – chtít.
Paradoxně bychom očekávali, že matematika bude v současném světě nejvýznamnější a nejvíce vyzdvihovaná tam, kde jde o „vytyčující“ měření, jehož důsledkem je artefakt. Že bude prostředkem analytického a syntetického myšlení. Matematika může být jedním z nástrojů kreativity a neměli bychom se jí zříkat. Ale na piedestal světa se dostává matematika „poměřování“, navíc velmi sofistikovaného poměřování majetkové moci a potenciálů moci. Cokoli měřitelného měříme „něčím“, k měření potřebujeme měřítko, které je „ve světě“. Jen majetek se měří pouhými čísly, měří se v penězích samých, v elementech sama sebe. Počítání v kontraktu a vlastnictví jako by bylo něco jiného, než jsme dosud popsali – není totiž třeba, aby bylo cokoli měřeno – sama číselná matematika vlastnictví už je stejně abstraktní a přitom účinná jako číselná matematika sama. Počítání je čisté ovládání a pokud pracujeme jen s čistými čísly vlastnictví, nepotřebuje už ani stvoření, ani jeho stín, redukovanou „přírodu“, nepotřebuje nic než výkon moci, kdykoli uplatnitelnou vůli, zaměřenou do světa. Vůli, která mění jakoukoli pozici ve světě na „dispozici“.

Zásadní vlastností měření i počítání je, že je ahodnotové, jediná správnost je zde správnost měření, vyjádřená v míře chyby, a správnost výpočtu, opět vyjádřená v míře možné odchylky výpočtu. Zásadní vlastností celého takového počínání je nestrannost – jakýkoli vztah k počítanému je irelevantní. Ve světě se sám identifikuji jako měřič a počítač a vztahuji se k němu skrze změřené a spočítané!
To je prvním krokem do prázdna bezhodnotového myšlení. Pokud je kniha přírody psána jazykem matematiky, pak k tomu, co je v tomto tvrzení míněno „přírodou“ sice mohu mít nějaký vztah, ale při obcování ve světě ho nemohu nijak projevit. Jediné, co mohu mít, je moc do přírody zasahovat, mít k dispozici to a ono.
Neměřím a nepočítám přeci „jen tak“, jsem přitom veden svými zájmy. Chci a prosazuji toto chtění. Nečtu si v knize přírody pro radost či poučení, už proto ne, že to v podání měřičů a počítačů není žádné libé čtení. Ani lyrika, ani epika, žádný román. Jde jen a jen o účetní uzávěrky – matematika je čisté ovládání a pokud pracuje jen s čistými čísly vlastnictví, nepotřebuje už ani stvoření, ani jeho stín, redukovanou
„přírodu“, nepotřebuje nic než vykonávanou moc jako kdykoli uplatnitelnou vůli, zaměřenou do světa.