Na okraj slovenských voleb

Verze pro tisk
Podnázev: 
Místo editorialu
Číslo: 

Na okraj slovenských voleb jsem dostal mail jednoho docela bezejmenného Slováka, který se zamýšlí nad jejich povolební situací. Je to bystrý chlápek, a uvědomuje si že nejsou nějaké dva jednoznačné pohledy – pohled křesťana „rukách Božích" a pohled občana „v rukách světa". Tak by se nám to snažil vnutit kde kdo, ale skutečnost je jiná.

Kdo se „správně“ orientoval v r. 1938 po Mnichovu? A jak se vůbec ptát na takové „správně“? Nikdo nemohl ani tušit, co se stane, všichni jen odhadovali velikost problémů, které se na ně tehdy valily. Nikdo neměl tak bohatou fantazii, aby si dovedl představit „svět“ po válce nebo na začátku 50. let. Lidé v té době byli v nezáviděníhodné situaci – a my na tom dnes nejsme jinak.

To podstatné, co se dnes děje, jde zcela mimo nás. Vše se dozvíme, až bude nenapravitelně pozdě, až se přes nás převalí dějiny. A přeci je jedno jisté: ačkoli téměř nic nevíme, můžeme jako křesťané důvěřovat, že všechno je „nějak“ sjednocené, „předzjednané“ v Božím plánu. Musíme se na to vše okolo nás dívat jako na svět, ve kterém se vše pomalu (nebo rychle) sune do náruče „pána světa“, ale přitom víme, že postoupíme-li do „druhého levelu“, jsme na tom jinak.
A proto je důležité číst si Daniela, a tam, kde se hrozí ohnivou pecí a jámou lvovou, nezaváhat. A proto je také důležité žít ve světě, a jako Daniel se snažit mít „úspěch“, podílet se na rozhodování, popisovat, mluvit, snažit se o porozumění, nevzdávat svoje aktivity ve světě, protože jsou to konkrétní aktivity, u kterých se každý den ptám, jestli náhodou nejsem oklamán a jestli i moje konání už není ve vleku pána světa. Jinými slovy – jestli se dostatečně a správně ptám. Ptát bych se měl, protože to vypadá, že sloužím pánu světa, ať udělám, co udělám a mezi světskými cíli je jen úzká cesta, těžko ji najít, těžko ji udržet. Otázka „co mám dělat“ není „jen“ otázka, která souvisí s individuálním posláním, otázka, kterou někdo může vidět jako „jenom“ soukromou“. Je to otázka která souvisí se světem víc, než by bylo na první pohled vidět.
Ten slovenský pisatel se ptal, jestli propad jejich křesťanské strany ve volbách bude dostatečným podnětem pro změnu. Jakou? Přeci pro změnu k lepšímu! Žádné konkrétní světské cíle – základní otázka musí být otevřená! Dokud jsou lidé spokojení, neptají se na změny k lepšímu, přemýšlejí o strategiích světa ve světě. Teprve teď je „vše jinak“ a je možné cítit se trochu „vytržen“ (ze světa), je to příležitost! A pak, píše, jsou křesťané na kandidátkách různých stran – jakou oni mají odpovědnost? Nyní velkou, odpovídá si náš anonymní pisatel dopisu, protože jestli bude ustavena nějaká většina, tak slabá, a křesťané, kteří budou její součástí, si mohou „diktovat“ nepřekročitelné meze… Ale je tu zároveň jeho obava, jestli nákaza není už příliš hluboko, zdali se naše společensko-politická forma, kterou považujeme za samozřejmou, ještě vůbec dá zachránit. Velmi správně rozložená důvěra a skepse.
Pro nás jsou slovenské reálie spíš jen ilustrací, že „o něco jde“. A podstatné je, jestli se nyní dokážeme „svléci z naší myšlenkové pohodlnosti“, opustit všechna ta pohodlná klišé, klišé o dobrých a zlých. Jde o klišé, které nás drží beznadějně svázané ve světě. Zkoušejme se na svět dívat ne jako „fandové“ toho či onoho hokejového klubu, protože tu nejde o hokej a hlavně nejde o nějaké „kluby“. Zkusme zapomenout na svoje dosavadní plány a tedy i „jistoty“. Žádný začátek není dost radikální. Jde tu jen a jen o nás samé. My si to můžeme zvorat, nechat se vtáhnout do beznaděje světa a beznadějně pak sloužit jeho pánu.

Mnozí se nevzdali a stále ještě se snaží porozumět, co a proč papež František dělá. Možná že chce říci zhruba to, co náš slovenský pisatel. I kdyby to ale byla pravda, říká to nesrovnatelně hůře. Halí se totiž do… řečí světa. Žádná „pravda světa“ není, alespoň ne taková, která by nám umožňovala se něčeho „bezpečně držet“, někomu fandit, dát se na tu „správnou stranu“. V tom je jeho „ekologická“ encyklika zcela mimo. Není žádné „dobro v systému“.
Houby. Jediné, co je jisté, že nemáme vůbec žádnou možnost vyřešit si něco (cokoli) jednou pro vždy a té „správné strany světa“ se potom držet. A co tedy můžeme dělat? Někteří nohsledi Františka nám úlisně radí, abychom „žvatlali“, vciťovali se, otevřeli se pro to „měkké“ ve světě, nechávali se obohacovat druhými etc. To vše ať si dělají sami.

Normálně je třeba se z toho ráno nepodělat, vstát a vědět, že… že jsme na tom jako naši předkové na konci třicátých let, že jde o všechno, že jde život. Bez přívlastků.