Obtížnost bohatství?

Verze pro tisk
Anotace: 
Co vlastně bohatý mladík chce? Ptá se, jak vejít do Království. A Ježíš mu nedává nějakou obecně platnou odpověď, použitelnou pro „všechny bohaté“. Bohatí to mají těžké – ale proč? Podle mne je smysl odpovědi v tom, aby bohatý méně „chtěl“. Bohatí totiž chtějí mít věci okolo sebe pod kontrolou a chtějí proto mít i cestu do nebeského království pod kontrolou. Ale to nejde.
Číslo: 

Dnes se zdá, že nejdůležitější část Nového zákona je povzdech, jak obtížně může boháč vejít do Království Božího. Bohatý mladík odchází smutně, když mu Ježíš říká „všechno rozdej chudým“. Neříká mu to ale jako obecnou radu bohatým, je to odpověď na otázku co má dělat, aby vešel do Království Božího.
Není to neudržitelné, moc silné? Na jednu stranu je odmítán služebník neužitečný a je chválen ten, který rozmnožil hřivny, a na druhé straně ten, který hřivny rozmnožil, by je měl rozdat?
Bohatství přeci není nějaká „danost“, bohatství vzniká jednáním, tím, že se ve světě staráme, cílevědomě se rozvrhujeme do budoucnosti a děláme aktuálně věci nepohodlné, abychom v budoucnu „sklízeli plody své práce“. Samozřejmě s Božím požehnáním. To jenom ve snech chudých vzniká bohatství „přáním“, ale jen velmi zřídka, když chytneme „zlatou rybu“.
Jenže někdo se bohatým narodí a v tom je potíž. Bohatí to pak mají těžké – s druhými i se sebou samými. Ale my se přeci neptáme tak hloupě, jako onen smutný mladík! Smysl bohatství přeci není v tom, aby bylo rozpuštěno, a proto po nás nikdo nechce, abychom prodali svá pole, peníze rozdali chudým a odešli s nimi do bezdomoví. To nemůže nikdo, ani František, myslet vážně, pokud není jurodivý a pokud
a) neočekává, že ho Bůh bude sytit manou a nebo
b) neočekává, že bude stejně konec světa, tak už není na co se zaopatřovat.
Problém bohatství je v tom, že je třeba ho vytvářet a zároveň nikdy nenastane žádná „startovní čára“ stejných příležitostí. Jako nenastala u nás po r. 1989, jako nenastala kdysi vždy po biblickém milostivém létě, po každých 49 (7 x 7) letech. Rozdílnost „obdaření“ můžeme jen konstatovat jako výchozí stav, a zároveň jako dynamický proces. Žádné „bohatství o sobě“ totiž k dispozici není, jakmile přestane tvůrčí proces, paraziti se postarají o to, aby nastal zmar.

Použijme případovou studii. V době středověku byl bohatý ten, kdo měl železnou sekeru. Mohl dělat to, co ostatní nemohli, ale také získat to, co mohl někdo jiný získat jen obtížně. Uměl-li to s ní a nebyl-li líný, asi byl bohatší než ostatní. Má tedy sekeru prodat a rozdělit se s chudými okolo o výtěžek? Nic se tím nezíská, to je cesta do kruhu. Ten, kdo ji koupí, by ji … měl prodat a výtěžek rozdat chudým? To je přeci nesmysl. A navíc, tato transakce předpokládá, že je tu někdo, kdo dané bohatství (které reprezentuje nemalá cena železné sekery) má k dispozici. Může ji koupit. Za co? Proč to nerozdal chudým? Kdyby i on rozdal chudým, co má, nebyl by ale nikdo, kdo by „měl za co“ sekeru koupit… Ale sekeru by mohl vlastnit stát, namítnou někteří, a jsme doma. V mysli lačných lichvářů vzniká společenský model založený na neurčeném vlastnictví a majetkovém rovnostářství, ve kterém jen někteří budou „rovnější“ než ostatní. Ale s tímto modelem evangelium zcela zjevně nepočítá a nemůže ho ani nepřímo preferovat, protože v evangeliu jde o rozhodnutí zbavit se závislosti na majetku, nikoli zrušit nebo nějak přetvořit reálnou majetkovou strukturu společnosti.

Copak lze očekávat, že by kdokoli, kdo něco má a umí vytvářet hodnoty, průběžně tyto hodnoty vytvářel a pak je považoval za společné a „rozdával je“? Proč by to dělal? To evangelijní není a takový člověk by byl za pitomce a dříve nebo později by dělal jen to, co ostatní, to co známe jako běžný jev v mnoha kulturách – třel by s druhými sdílenou nouzi v té míře, v jaké je snesitelná. Je to začarovaný kruh lenosti a pasivity, který je možné prolomit jen tam, kde je majetek vztažen k odpovědnosti a kde společenský model umožňuje považovat výsledky své práce za své vlastnictví. Společenský model, který zbavuje toho, kdo vytváří hodnoty, zbytečných příživníků, parazitů. Tohle chce někdo zpochybnit? Nikdo přeci neříká, že by byl nadšen z toho, jak úděsně malá část lidí, zlomek procenta, vlastní většinu světového bohatství. Ale proč házet všechny, kdo nejsou „chudí“, do nějakého negativně označeného pytle?
Proč se dnes máme navážet do těch, kdo jsou v evropském měřítku „chudí“, tedy mají z hlediska Evropy podprůměrné příjmy, ale jsou korunoví „milionáři“, mají „co rozdávat“, protože vlastní byt, auto apod.? Právě na tyhle lidi je vyvíjen tlak, aby rozdali svoje pláště? Právě tihle lidé přeci nesou největší daňovou zátěž sociálního přerozdělování, protože se nemají před státem – výběrčím jak skrýt a kam utéct, právě tihle lidé jsou adepti na otrockou odevzdanost a nesvobodu, která na ně číhá v utahujícím se ekonomickém systému a roztahujících se osidlech států. A ještě mají slyšet kázání o tom, že jsou pokrytci, pokud si nechají dva pláště? Co je to za ďábelský paradox?
Pokud něco potřebují slyšet, tak výzvu, aby se otevřeli tomu, co se jich týká, a ne aby se vydali všanc tomu, co je cizí a co je ohrožuje.

Ono je asi dobré se podívat na to, co vlastně bohatý mladík chce: vejít do Království – a Ježíš mu přeci vůbec neradí nějakou obecnou odpovědí platnou pro „všechny bohaté“. Ježíš konstatuje, že bohatí to mají těžké – ale proč? Podle mne je smysl odpovědi v tom, aby bohatý méně „chtěl“. A týká se to i chtění dosáhnout Království Božího. Bohatí totiž chtějí mít věci okolo sebe pod kontrolou a chtějí proto mít i cestu do nebeského království pod kontrolou. Ale to nejde. Bohatí jen velmi neradi naslouchají, ztiší se, skloní bez vlastního chtění. Bohatí jsou daleko od království Božího protože jsou zvyklí, že většinu z toho, co chtějí také mohou..Odpověď tedy čtu takto: přestaň „chtít“, přestaň se snažit ovládat vše kolem sebe, i svůj život. A jestli to nedovedeš s bohatstvím, pak se raděj na bohatství vykašli, zkus to v bezmoci a uvidíš:

Jestli to nedovedeš s bohatstvím, tak ho raděj rozdej. Tomu rozumím. Ale jinak na bohatství nic špatného není. Škoda jen, že nejsem bohatý, koneckonců chudý také nejsem, pláště mi neposílejte.