Propagace fašismu

Propagace fašismu je u nás údajně zakázána, a přesto se s ní poslední dobou ve veřejných sdělovacích prostředcích setkávám stále častěji. Je součástí mainstreamových zpráv, opakuje se, a nesporně je používána cíleně. Abych měl od konkrétního příkladu dostatečný odstup, zvolím pro vysvětlení a ilustraci ukázku „z kontinentu toho chlapíka od protinožců“ (citace, viz zapomětlivý president USA).

Ale nejprve jestli dobře rozumíme demokracii. Demokracie je ze své povahy problematická, protože nemá žádnou jednotící myšlenku, nemá žádný jiný jednotící prvek než svobodu jednotlivců: veškerá společenská moc se rodí z představ, snah a libovůle těch, kdo se rozhodují ve volbách i mimo ně – a mohou volit a jednat tak, že sledují zájmy té či oné skupiny, minority i zájmy své osobní. V každodenní praxi i ve volbách tak nejde o to, „co bude nejlepší pro „všechny“, ale jak sladit různé představy o tom, „co je dobré“, které pro různé skupiny lidí formulují formativní osobnosti, politické strany, ale i skupiny, které vznikají mimo veřejné dění. Politické strany nabízejí rozdílné a někdy zcela protichůdné programy, některé více, jiné méně kontrolovatelné a zdůvodněné, ale myslet si o nich může každý, co chce. A přitom se nechává stranou, že uzavřené skupiny mnohých svých cílů dosahují neveřejnou kooperací, diskuse se o tom nevede. Výsledkem demokratických voleb je pak zastupitelský, parlamentní systém, vytváření exekutivy, president a zastupitelstva obcí…

Tohle vše je sice neefektivní, problémové, plné manipulací, ale doposud nikdo nic lepšího nevymyslel. Ale stále znova a znova sledujeme pokusy, kdy se ta nebo ona skupina postaví „nad ostatní“ a říká, co je dobré a co se musí, a naopak co je špatné a co se nesmí. Co je pravda a co není, co je „vědecký světový názor“ a který názor je názorem „zpátečníků“, hlupáků a nevzdělanců, a tedy by měl být zakázán. Atd. Mohlo by nás varovat, že doposud všechny takové pokusy skončily utrpením a krví. Některé z pokusů nějak „vylepšit demokracii se nazývají fašistické, ale víme, co to znamená? Měli bychom to vědět, protože se nás to týká.

Pokusím se ukázat fašismus jako reálné, byť pro mne odpudivé společenské uspořádání moci. A nebudu se při tom zabývat Mussoliniho Itálií, protože to může zavádět.
Fašistická forma vlády není diktaturou, stojí na podpoře velké části obyvatel, nikoli na pouhém násilí a neomezené moci. Jde o formu vlády, ve které se státní moc staví do polohy, ve které určuje rámec dobrého a špatného. Pokud nějaká státem přijatá a hlásaná ideologie není kritizovatelná a není věcí potenciální veřejné diskuse, pokud je možné marginalizovat, případně zastrašovat některé skupiny obyvatel, které jsou státní moci potenciálně nebezpečné nebo by jí mohly oponovat, pokud odpůrce dané státní formy ztrácí svoje práva a společenské postavení, pak jde o fašistický způsob vlády.
S tímto slovem se často mává jako s Kainovým znamením, cejchem, ale je třeba vidět, že fašistické prvky v tomto smyslu měly a mají mnohé režimy, například Benešova vláda dohodnutá v Košickém vládním programu; ta mimo jiné. zakázala agrární stranu (před válkou jednu z největších), a vytlačila do polo-kriminality mnohé z těch, kdo zůstali ve správě státu v době druhé republiky a protektorátu. Společnost po válce žila ve značné míře v kombinaci nadšení a strachu: Nadšeni byli ti, kdo si představovali, že nyní se začíná „nově a lépe“, strach měli ti, kdo viděli, jak snadné je v rámci nastavených pravidel postihovat kohokoli, kdo se nějak „znelíbí“, kdo se protiví držitelům moci.

Komunismus vznikl jako diktatura, neskrýval svoji násilnou mocenskou povahu. Stejně tak později německý nacismus. Tyto systémy moci předpokládají, že lidé si v politickém smyslu (jako občané) nejsou rovni a nemají tedy žádný nárok podílet se na tvorbě společenského uspořádání dle vlastní představy o tom, co je správné. Diktatura neskrývá, že se opírá o mocenský aparát. Obyvatel se „nikdo na nic neptá“, stát stojí jen na těch, kdo se na diktatuře podílí. Ale komunismus se po smrti Stalina postupně proměňoval a z čisté mocenské zvůle přecházel k měkčí formě, kterou můžeme přirovnat k vládě fašistické: vyžadoval na svých občanech souhlas, ale stačilo, že byl manifestován. I ve státech formálně komunistických začala postupně . převládat metoda „cukru a biče“. „Režim se snažil o to, aby velkým skupiným lidí de facto „vyhovoval“. Že byl občas nějaký disident „unesen“, zbit a nechám někde v lesích bez bot? Kdo se o tom dozvěděl?
Taková (fašistická) forma vlády nestojí na přímém násilí – jen kombinuje výhrůžky násilím a zveřejňování víceméně náhodně zvolených „příkladných“ trestů. Každý si tak může uvědomit, co by ho mohlo čekat, kdyby „příliš vystrkoval hlavu“.
Fašismus není postaven na každodenní násilí, je postaven na souhlasu velké části lidí s daným stavem a způsobem společenského života, a svoje kritiky vydírá a umlčuje strachem, beznadějí. Ti vědí, že jsou vydáni všanc zvůli druhých jen proto, že jsou „jiní“! Právě tato vydanost je na fašismu nejhorší: lidé vědí, že budou-li ostrakizováni, označeni jako „nepřítel“, nejspíš se nedoberou pomoci.

A právě takové fašistické postupy se v současné společnosti stále více šíří a jsou v některých médiích prezentovány jako „správné“, přijatelné, dobře zdůvodněné.

A nyní slíbený příklad. Fotografie: dva policisté stříkají (zřejmě omračující látku) do obličeje ležící ženě. Oba jsou zjevně v klidu, stojí, nejsou v nějakém dynamickém pohybu, nic kolem nich se neděje. Prostě stojí nad ženou a stříkají jí do tváře kasr. Je nesporné, že v té chvíli je tato žena nijak neohrožuje. (Foto: Twitter)
Vysvětlení v tisku? Demonstranti proti opatřením australské vlády, omezujícím osobní svobody, pohyb, vzájemné setkávání apod. A prohlášení policie jako represivní složky státu? Používám překlad z českého webu (zkráceno):

Pozornost médií zaujal incident se seniorkou, kterou policisté povalili na zem a nato jí obličej postříkali pepřovým sprejem. Vedení policistů stojí za svými podřízenými. Upozornili, že se protestující pokusili násilím sabotovat již šestý lockdown ve městě. Předseda australské policejní asociace tvrdí, že pokojní demonstranti si za svá zranění mohou sami.
Podobného názoru byl i šéf Policejní asociace, který podle Daily Mail prohlásil, že zásah policistů nemá být zpochybňován. Důrazně se ohradil proti těm, kdo chce vést „zbytečné debaty“ o tom, zda policejní zásah byl v některých případech „přiměřený“.

Policie zdůvodňuje svůj zásah tím, že to byl již „šestý lockdown ve městě a že se ho demonstranti pokusili sabotovat“. Rozehnali proto nepovolenou demonstraci. Nedivili bychom se, kdyby ti, kdo by protestovali, byli zadrženi a obviněni z porušení toho či onoho zákona, bylo by proti nim vedeno správní řízení nebo třeba i byli vyšetřováni v trestní věci. A také je možné ukazovat na vhodnost či nevhodnost jednání protestujících, odsuzovat ho z morálního pohledu. S tím není třeba čekat na soud. Ale zcela nezávisle na tom, co „prováděli protestující lidé“, je v demokracii vždy možné se ptát, jestli konkrétní příslušník represivní složky státu jednal správně, jestli nepřekročil svoji pravomoc. A tady je přímo zpochybněno, že by se takovými „drobnostmi“ měl velitel policie zabývat – vždyť zločin (aniž by bylo zahájeno řízení…) je nesporný, je to sabotáž!
Je to podle velitele situace, ve které se není třeba ptát, asi dle přísloví „Když se kácí les, létají třísky“. A to je právě nesporný příklad fašistického myšlení: pokud je nějaké jednání mocí popsáno jako morálně odsouzeníhodné, pak to ospravedlňuje přímé použití násilí. Ti kdo takto odsouzeníhodně jednají, ztrácí jakoukoli právní ochranu. Taková osoba jevydána všanc, je vydána „pomstě“. Použijeme-li uvedený příklad, napříště si do té ženy může „bouchnout“ kdokoli, je jasné, že ona se spravedlnosti nedovolá. Účastnila se přeci něčeho tak hrozného, jako je sabotáž! Zpochybnila moc mocných!
A hlavně, ten kasr do tváře ležící osoby je vzkaz pro druhé: jestli znovu budete chtít demonstrovat, vyjadřovat svůj nesouhlas s tím, co držíme mocí a silou, může se vám stát tohle, nebo ještě něco horšího, a pomoci se nedovoláte. A spravedlnost? Zapomeňte. Ta je jen pro některé, pro ty, kdo nejdou proti moci. Ex definitione fašistické.

Nepoměr s jinými případy policejního násilí jinde ve světě, které jsou důsledně vyšetřovány, je do očí bijící. Vůbec přeci nejde o to, co ta žena dělala, než byla sražena na zem, ale o to, že žádné policejní předpisy nemohou umožňovat postupovat násilím proti člověku, který policii aktuálně neohrožuje a ani ohrožovat nemůže, dokonce se ani nemůže snažit uniknout. Jenže tady šlo zcela jednoznačně o policií aktuálně prováděný fyzický trest za sabotáž, a zároveň mediální vzkaz: takhle můžete dopadnout. Dostanete „co proto“.

Vůbec bych se nedivil, kdyby toto video „uniklo“ do médií zcela záměrně. Média totiž zároveň provádějí masáž svých posluchačů, jako by šlo o to, aby takovým fašistickým postupům přitakali, zatleskali. Sugerují totiž lidem, že mohou zaujmout snadný postoj: „My sami držíme hubu a krok, dodržujeme všechny zákazy a příkazy, proto „dobře jí tak, babě“. De fakto se pak takto mediálně zmasírovaní lidé podílejí na nastolování fašistické praxe. Pod tlakem komentářů a výhrůžek zapomenou, že je třeba hodnotit dvě věci: případný nesouhlas s jednáním oné ženy by neměl zakrýt, že nelze souhlasit s postupem policie.
Lidé pod mediálním tlakem zapomínají, že represivní složky musí být vždy kontrolovatelné, omezené. Pokud diváci a čtenáři na sítích mentálně souhlasí s tím, že policisté „vzali spravedlnost a trest do svých rukou“, pak sbohem demokracie; stojíme na prahu fašistické reality.