První a poslední řeč

Komenského znají všichni, mnozí ví, že se mimo jiné zabýval projektem vytvoření universální řeči. V knize Definovat a kombinovat (Komenského projekt posledního jazyka) se Petr Pavlas zabývá širokým kontextem Komenského snah a autora je třeba především pochválit za to že se nesnaží Komenského nějak „využít“ a zařadit ho do nějaké vymyšlené „vývojové řady“, ale že se snaží jen o jedno: porozumět mu. Že mohu nějakou knihu z akademické produkce hned na začátku pochválit, mi dělá radost. A protože právě píšu o předbabylonské řeči, přišla mi takto kniha dvojnásob vhod.

Všichni (téměř všichni) ví, co je to filosofie, a mnozí i to, že je to láska k pravdě, skromné a pokorné vědění o tom, že jsme v myšlení omezeni: svět je zkrátka větší, než my sami. Ale to se v době po Tomášovi Akvinském víceméně zapomnělo, a kde kdo přemýšlel jako „pansofista“. Ale abychom porozuměli době, abychom porozuměli tomu, co se dělo v sedmnáctém století, na přelomu věků, je třeba zařadit do svého myšlení pansofismus jako dobový způsob myšlení. Nebude to zbytečné, uvidíte. Descartes a jeho následníci a ve zcela jiném smyslu Komenský předpokládali, že člověk může mít k dispozici úplné vědění o světě. Pokud je svět založen na principech, geometrii a aritmetice, pokud je Bůh (Stvořitel) spojený s pravdou, nemůže přeci stvořit svět jinak než racionálně! Než pochopitelně, než bezrozporně. A ve světě (podle pansofistů) nejde o nic jiného, než odstranit spory, než odstranit chyby v myšlení, než … nalézt ony poslední algoritmy, ve kterých bude svět „průhledný jako sklo“, ve kterých se bude řeč odvíjet jako logická struktura a nebude nikoho zavádět a svádět na scestí – do neporozumění.

Nesmím to přehnat, abych neztratil posledního čtenáře: nic proti Komenskému. Komenský je pro nás „učitel národů“ a nesporně to byla mezinárodně uznávaná a svým způsobem výjimečná postava. Ale doba byla taková, že Komenský byl pansofista a měl představy, které jsem nastínil v několika předchozích řádkách. Žil zkrátka ve světě, který otevíral nové otázky a on se je pokoušel syntetizovat a třídit. Proč se ale tématem pansofistů stala řeč, první a poslední řeč? Protože je klíčem ke světu? Protože kniha světa je psána jazykem (přírodních) věd? Tomu Komenský, na rozdíl od mnohých nevěřil. Byl totiž přesvědčen, že dějiny mají smysl a cíl.
Pokusy dobrat se první řeči směřovaly k hebrejštině a jejímu zápisu, ale přesto, že jde o řeč velmi vnitřně provázanou, končily zpravidla u výkladů kabaly a v esoterismech.

Málokdo se dokázal vyhnout úskalím řeči a nabídnout vstup do ní s podobnou pokorou, jako ve 20. století Weinreb. Ale Komenskému a jeho souputníkům šlo o světlo rozumu, které by se mělo rozsvítit v řeči poslední. Protože je-li Bůh „světlem“, pak jak jinak, než že se na konci věků stane vše prosvětleným, rozumově jasným? Komenskému nešlo o „knihu přírody“, ale o smysl světa, který se děje tak, že spěje ke konci.

Ale proč jde Komenskému o to, aby se dřív, než zazní hlas polnic k poslednímu soudu, lidstvo „domluvilo“ řečí, která bude nejen universální, ale také nejlepší, dokonalá, odpovídající předmětu, na který má být vztažena (světu), a účelu, pro který má být vytvořena (vzdělání). Proč nenechá světlo rozumu v rukou Boha „přijít“?
Je to zvláštní eschatologický argument: věci lze vzít do svých rukou a v námi vytvořené „dokonalé řeči“ bude snadné se učit, neb učení se řeči a „učení se světu“ bude jedno a totéž!
A pak? Pak už může svět skončit. Protože bude k dispozici řeč, ve které se bude celý svět zrcadlit? Nevíme. Víme jen, že z tohoto Komenského projektu nezbyl kámen na kameni, prosadil se Descartes a vědci, kteří „jen“ naplňovali svým matematickým jazykem „knihu přírody“. Mnohem později se nejdál dostalo esperanto vytvořené s prostým cílem, vytvořit jednoduchý jazyk, snadno přístupný pro ty, kdo znají některý z běžných evropských jazyků. Ale to s Komenským nemá nic společného, ten měl docela jinou ambici, než se co nejlépe domluvit při sjednávání kontraktů. A tady se můžeme zachytit.

Dnešní pansofisté jsou pragmatici, kteří vůbec nechtějí vědět, jak je to se světem a jak vytvořit řeč, která by byla zároveň otevření se světu, porozuměním. Chtějí světu vládnout, a tak jim vyhovuje pobabylonská řeč zmatení a manipulace. Neuvažují o konci dějin, vůbec by nerozuměli ambicím Komenského, jejich záměr je jednoduchý: myslí si, že jim postačí, když budou ovládat řeč manipulativní, řeč, která zruší všechny rozdíly ve významech tam, kde jsou důležité, a vytvoří rozdíly tam, kde jsou nesmyslné, zbytečné. Babylon na druhou, nikoli eschatologie: pokud se tohle podaří, jsou lidé ztraceni, stanou se bezmocnou hříčkou v ruce mocných, kteří je budou ovládat skrze tuplovaně-babylonské zmatení jazyků.

Velkým přínosem citované knihy je, že ukazuje, jakou roli hrálo pro Komenského vědomí konce dějin, eschaton. Ke konci dějin spějeme tak jako tak, ale měli bychom k nim spět naplněni poznáním. To lze vnímat jako Komenského maximu, a tuto maxima je (přes všechny výhrady) třeba chápat jako cosi positivního, společensky a kulturně nosného.
Ačkoli se dnes setkáváme se zdánlivě podobným pan-sofismem, je důležité ukázat, v něčem je zcela jiný, je to pansofismus napájený aktualitou absolutní moci. Chybí mu jakýkoli přesah k nějakému úběžníku, je zaměřený jen na přítomnost, která se zdá „udržitelná“, zdá se „pod kontrolou“. V protikladu ke Komenskému je to pansofismus moci nad světem, jeho cílem je zatemňování, matení smyslu, zakrývání budoucího. Je v přímém protikladu ke Komenského panteistickému optimismu. Vždyť jaký to může být pansofismus, který se neopírá o přesah budoucího konce? Je směšný, proti budoucnosti v posledku bezradný. Budoucnost nás překvapí, a nejvíc překvapí ty, kdo si myslí, že ji mají v rukách.

Globalizace plodí myšlení, které má jistě předponu pan-, ale co za ni dát? Není to ani pan-teismus, protože jsme dávno zapomněli na Boha a mnohým toto slovo evokuje něco o čaji. Není to pansofismus, protože jsme dávno zapomněli, co je to moudrost. Je to cosi jako pan-šíbrismus, a zamysleme se nad tím, co znamená slovo „šíbr“ a šíbrovat“ (šíbovat).
Podobné slovo je vekslák, a souvisí to s posunovačem u dráhy (ten provozuje šíbrování). A jezdit s posunovací částí logaritmického pravítka a odečítat z ní hned tu a hned jinde – to je také slangově šíbrování. A panšíbrismus? Je to jednoduché, výpovědi o věcech (světa) slouží k posunování významů tak, aby se nikdy nedalo spolehlivě určit, o co vlastně jde. Pak je vše (pan- ) kdekoli a kdykoli. Jen se v tom nevyzná nikdo, dokonce ani ten, kdo šíbruje. Všichni jsou tu oběti.

Začali jsme u Komenského a postupně se nám může ukázat naše vlastní skutečnost. Jaká je? Je pan-šíbristická. Šíbr? To je někdo ne zrovna důvěryhodný, vlastně jím opovrhujeme, ale když sami chceme něco zařídit… pokrytecky se podílíme na nastolení panšíbristické doby, ve které se sice nedá žít, ale aktuálně lze leccos zařídit.

Ale jedna naše otázka nad Komenským nám zůstává: je panšíbristická řeč (současná manipulativní řeč) onou „poslední řečí“, kterou Komenský hledal? Nevíme, ale nemůžeme to vyloučit. Pan-šíbristická řeč má totiž stejnou ambici, jen převrácenou, zvrácenou; vždyť o Komenského ambici jsem o stránku výš napsal: bude k dispozici řeč, ve které se bude celý svět zrcadlit... Já doufám, že ne, že to tak nebude. Pevně věřím, že řeč má schopnost odolat všem manipulacím a že se Komenský obrátil špatným směrem. Měl se důsledněji ptát po skutečné, původní, nikoli jen rajské, ale zcela jistě předbabylonské řeči. Něčím neustále přítomné a nepřemožitelné řeči.

(Tento článek je prvním avízem na knihu o předbabylonské řeči, kterou právě chystám.)

Petr Pavlas: Definovat a kombinovat (Komenského projekt posledního jazyka), 16 svazek edice Hermés. Pavel Mervart, 2018