Redakční komentář

Čtvrté letošní číslo Revue Trivium lze číst jako celek, jehož základními tématy jsou individualita, růst osobnosti a odpovědnost za sebe i za druhé, která vyplývá ze vzájemnosti. To jasně vyplývá z první trojice článků. I v ostatních článcích tohoto čísla je zachován tento důraz; někdo může druhou část Trivia chápat jako články veskrze aktuální, nějak související s koronavirovou pseudorealitou. Domnívám se, že všechny články tohoto čísla jsou postaveny na jednom, aktuálním vnímání osobní odpovědnosti, na jednom integrálním vnímání světa, ve kterém se ptáme na svoje poslání a vnímáme to, co se ve světě děje se snahou pojmenovat to, co doposud pojmenováno nebylo, nebo to bylo pojmenováno nepřesně, nedostatečně. Druhá část čísla vykládá situaci, stav, procesy, které se přímo vztahují k výše zmíněným tématům – právě v tom, že jde o stav ohrožení toho všeho, co považujeme za hodnotné, klíčové. Jde o ohrožení našeho vztahu ke skutečnosti.

Nejde o to zabřednout do diskusí a sporů s mocí, o tu nebo onu reálii – budeme v nich tak nebo tak „tahat za kratší konec“, nemáme šanci vůči koordinovanému mediálnímu tlaku a dogmatismu samozvaných odborníků, kteří sice deklarují, že se zabývají „zdravím“, ale především jsou odborníci na ovládající moc. V tomto smyslu je příznačný i první článek – úvod k rozsáhlejší přednášce o Jiříkovi z Poděbrad. Celý text zpřístupním, jakmile to bude možné, je psán pro jinou publikaci. Proto se u něj ještě zastavím v tomto úvodu.

Jiřík dosáhl „ve světském smyslu“ na nejvyšší možnou úroveň společenského postavení, stal se králem. Ale to nebyl jeho cíl, a tak se z odstupu může zdát, že v konfrontaci s tehdejší evropskou elitou prohrál, byl převálcován. Podíváme-li se ale podrobněji, tak se situace jeví jinak: Jiřík dokázal, že centralizovaná moc neznamená „všemoc“. Povedlo se mu vyvést České země z marasmu. Je to málo? Ti, kdo se stavěli proti jeho pojetí Evropy, se sice nedožili rozpadu katolické hegemonie, anglického Jindřicha, německého Luthera a švýcarského Kalvína, Turků u Vídně, ale dnes můžeme vidět, že vítězstvím nad osamoceným králem Jiříkem si na celý tenhle proces rozpadu zadělali. Během sta let po něm se svět zcela proměnil. Představa o hierarchizované, centralizované struktuře Evropy byla rozmetána – a bolelo o to víc, že se vládnoucím elitám v Jiříkově době podařilo vše, co šlo, „udržet pod poklicí“, kontrolovat za každou cenu – protože byli na své představě o pyramidální moci závislí.
Moc ale může být pyramidální jen chvíli, když vojska defilují před generálem. Ale pak už je vše jinak. V prostředí lidských vztahů se rodí osobnosti – a ty se tak či onak podílejí na moci tím, že se rozhodují, jsou odpovědné nejen za sebe. Osobnosti jsou totiž schopny uvažovat s odpovědností, která je přesahuje. Bezejmenné elity, kterým říkám „pandémiové“, do jejichž područí jsme se nyní dostali, a jejich nohsledi a poskokové, dnešní pan-svazáčci a domovní důvěrnice, udavači, kteří se mstí za svoji malost a strach, sráči všeho druhu, ti budou prvními oběťmi sebe sama. Jen to ještě netuší.