Tolerance současného

To, co považujeme za samozřejmé, je samozřejmým jen proto, že samozřejmá se nám jeví současnost, naše přítomnost jako současnost, přítomnost v …(něčem). Teprve tehdy, když si dovedeme pokládat otázky tak, že se právě současnost stane nesamozřejmá, můžeme se něco dozvědět. Nevím, jestli je to dobrý začátek článku o toleranci, ale záleží na to, jak toleranci rozumíme.
Jsem v jistém smyslu technik a se slovem tolerance jsem se prvně setkal ve škole – když mluvíme o měření jako specifické technické disciplíně – tedy oblasti myšlení, která má přesně vymezený teoretický předmět a postupy (proto disciplína) vedoucí k prohlubování znalostí a praktických kroků, jak popisovat výsledky měření, kalibrovat, interpretovat změřené atd. To vše při porozumění tomu, že žádný výsledek měření není dokonalý, ale jen „limitní“ a že každé měření dosahuje jen ke své vlastní hranici přesnosti.
Tolerance je akceptovaná odchylka v měření, tedy vlastně akceptovaná odchylka mezi ideálem myšleného prostorového objektu a reálné prostorové „věci“, výrobku. A zároveň je to cíleně vytvořená odchylka od ideálu, se kterou se pracuje… protože pouze s ideálem se pracovat nedá, máme-li svoje myšlenky přenášet do praxe.

Koho to zajímá, můžeme slyšet od lidí vzdělaných v humanitních oborech, že důležitá je přeci tolerance jako schopnost respektovat druhého…tedy respektovat jeho zvláštnost, odchylku od toho, co jinak považujeme za samozřejmé, správné… od objektivního, modelového… Pokud někdo hned na začátku řekne, že jde „o něco jiného“, ke svému překvapení pak při pokusu postihnout povahu tolerance v sociálním smyslu dospěje zpravidla k výměru, který je technické definici velmi podobný. A budeme-li sledovat technický význam slova tolerance, může to pro nás být v mnohém podnětné.

Tolerance je klíčová kdykoli, kdy se dva celky nespojují nějakým snadným způsobem. Zpravidla se o toleranci mluví tam, kde musí zůstat možnost nějakého vzájemného pohybu, jako když točím s matkou po šroubu, nemělo by to jít „ztuha“, ale matka by zas na šroubu neměla „vaklat“, mít přílišnou „vůli“. (Ale o slově vůle teď psát nechci, jen o toleranci, i když by to také bylo podnětné.) Zajímavý je příklad opačný, případ trvalého spojení dvou předmětů. Tedy ne tak jednoduchého, jako když se dva železné pruty zalijí do betonu. Komu se stalo, že mu při jízdě na motorce vyjelo ocelové ventilové hrdlo zalisované do hliníkové hlavy motoru, velice rychle se dozví o tom, co je to tolerance, jaký je význam prostředí. Hrdlo musí být o „kousek“ větší, než je díra, a pak se v mrazáku podchladí (aby se snížením teploty „scvrklo“), materiál okolo díry se naopak ohřeje, až nastane kýžený stav: hrdlo jde do hlavy motoru nalisovat, aby pak již nikdy nešlo sundat, a ke vzájemnému pohybu by nemělo dojít ani při enormní zátěži. Tepelná roztažnost oceli je totiž větší než tepelná roztažnost hliníku, takže hrdlo „drží“ v hlavě motoru tím lépe, čím je motor teplejší. V mém případě to někdo „špatně spočítal“, nebo byla v materiálu nějaká chyba. A nebo byla chyba někde jinde. Prostě – tolerance je o chybách, které… se dají tolerovat… které nepřinášejí průšvihy, jako ten můj s motorkou.
Taky už vím, že každý výsledek měření „platí“ jen pro danou teplotu a že nikdy nelze u prostorového předmětu zaručit absolutní tvarovou stálost. Tedy že skoro nic neplatí „tak stoprocentně“, že by se na to dalo spolehnout. Jen se to limitně blíží spolehlivosti. Dostali jsme se tím daleko za základ tolerance: nejde jen o měření, příslušná díra i příslušný válcový tvar lze vyrobit jen v jakési „neurčitosti", hrubosti, ve variacích, daných možnostmi výrobního nástroje. Skutečný otvor nebude nikdy dokonalým negativem válce, takže i u jednoho otvoru bude na potvoru několik měření v různých místech ve výsledku kolísat. Jedno náhodné měření nám tedy nemusí poskytnout dostatečnou informaci, jestli je výrobek „v normě“ (kde je tolerance uvedena). Ač se pohybujeme v prostření jednoduchých geometrických útvarů, narážíme na hranice uchopitelného tvaru a jeho měření, kam se podíváme. Velice brzy zjistíme, že válec je ideální tvar, ale nikdy ho nevyrobíme, jako ani jiné tvary, zpravidla ještě méně ideální. Dvě plochy, které k sobě přiléhají? Nesmysl. Pod mikroskopem najdu vždy měsíční krajinu, i u zdánlivě přesných vyleštěných výrobků.

Ale jak to tedy je s prostorem, tak snadno přístupným náhledu, názoru, jak je to s abstraktním prostorem tří kolmých os, ve kterém si tak snadno definuji tělesa a jejich rozhraní? Co nám to nakukal ten Newton s věcmi "res extensa“, s tím, že skutečné je to, co se dá měřit? Vždyť si nikdy nemohu být jist tím, co vlastně měřím! Jak neurčitě je to skutečné, když se jakékoli měření může provádět jen nepřesně, jen s tolerancí, a jaký je to svět strojů jako„fungujících mechanismů“, když vše, co v něm je definováno měřením, je jen „přibližné?
Není ono to trochu jinak? Není tohle vše jen nějaká podlá hra? Nevytlačili jsme s moderním pojetím světa jako sumy měřitelného něco podstatného ze skutečnosti? Zaměnili jsme totiž skutečnost za ideální, myšlené tvary, objemy, v realitě světa nedosažitelné. A přitom vůbec nevíme nic o tom, co měříme, víme – tedy jen přibliženě, musíme počítat s jistou tolerancí A tak bychom měli celé tohole newtonovské schéma brát tolerantně, a nikoli na něm sedět jako na koni. Víme a nebo můžeme vědět, že ani ty nejmateriálnější a tvarově nejstálejší „předměty“ se ani zdaleka neblíží myšleným geometrickým ideálům. Ale na to většinou nepomyslíme, a tak se pohybujeme, necitliví ke světu, v pancíři ze zkrocených limit, blížících se k nedosažitelné skutečnosti.

Newtonovec ale zůstává v pohodě, protože žije v přesvědčení, že drží v ruce trumf. A tímto trumfem je čas: základní neochvějný bod, ze kterého lze pohnout zeměkoulí, je přítomnost – teď a tady mohu kdekoli myslet průsečík os XYZ, a to je přeci klíč k newtonovskému modelu, to je přeci klíč k tomu, že svět je res extensa! Na jedné ose čtyřrozměrného, odehrávajícího se vesmíru, přeci vždycky jsme – neumíme sice tento časový okamžik změřit, ale „máme ho“, neustále v něm „jsme“ – to je pravý základ světa měření, názoru, a to je také východisko pro porozumění relativitě, protože jakýkoli pohyb ode mne teď a tady je vždy už děním, které deformuje časoprostorové pole a způsobuje naši „oddělenost od druhých“.

Znám tuhle kartu, ale je falešná. Tak, jak newtonovci neumí změřit nic konkrétního, nemají k dispozici ani žádný „bod“ přítomného, ve kterém by se mohli k něčemu vztáhnout. Přítomnost jako současnost k dispozici nemáme, a to nejen pro Ensteinem ukázanou relativitu času. Přítomnost není a nemůže být bodem na nějaké myšlené časové lince, vždyť kdo by takovou časovou aktualitu (sou-časnost) myslel, v jakém čase? Jedině ex post. Současnost není pod naší kontrolou, nejsme jejími pány. Není bodem procházejícím „přímkou času“, současnost žije z tolerance k tomu, co již bylo, a k tomu, co ještě není. Z toho, že si to „co je důležité“ uvědomujeme s dostatečným předstihem pro to, aby se mohlo vše „aktuální“ z minulého i budoucího „sejít“ právě včas.

Jedno ze skrytých „ovládajících dogmat“ moderní doby je pojetí času jako parametru dění, měřitelného „čtvrtého rozměru newtonovského světa“. Je to umělé dogma, manipulativní podvod, destruuje porozumění světu, všemu podstatnému v tématu času. Teprve tehdy, když si dovedeme pokládat otázky tak, že se právě přítomnost jako současnost stane nesamozřejmá, plná nutné tolerance, můžeme se něco dozvědět. Zdají se mi slepou cestou husserlovské „dvorce času“, převádění tohoto problému do subjektu jako u Heideggera (na jedné straně „ono se“, na druhé straně „časování“ pobytu. Současnost bychom měli myslet se vším, co je současné, co je předmětem setkání s druhým, co je předmětem „vhledu“ jako setkání se světem. To je podle mne klíč k současnosti.
Nevím, jestli je to dobrý konec, ale směřoval jsem k němu od začátku. Nahlédl jsem to „naráz“, když jsem se modlil: „Bože, cos mi chtěl říct tím, že právě moje motorka se rozsypala tak zvláštním a nepravděpodobným způsobem… ?“ Nevím skoro nic, ale přeci něco: bez toho bych nenapsal tenhle článek.