Minulost není chaos
Kdysi jsem občas četl Proglas, bylo to takové „nevyvrbené“, řekl bych. Pak začaly Kontexty – hodně prvoplánově politické komentáře, nestálo to za zvýšený zájem. Až poté, kdy se Fiala stal premiérem, začal jsem se Kontexty více zabývat, i na stránkách RT. Ale dlouho mi tato pozornost nevydržela: je to snaha založit cosi ekonomicky pravicového na evropských total-liberálních základech. Že to ve své podstatě nejde, není třeba dokazovat. Ale povahu této konfuze jde ukázat, např. na článku Jiřího Hanuše „Vyrovnat se s minulostí“, Kontexty 1/2024.
Hanuš se zabývá dějinami, a měl by tedy dobře rozumět tomu, jak (konzervativně, jako křesťan) vymezit svůj obor. Ale začátek článku (tučným písmem) zní:
Nic jako úplné vyrovnání s minulostí neexistuje. Problém je v dokonavém vidu i v pochopení toho, co je to minulost. Existuje, v lepším případě – pokud je vůle – jakési nedokonavé a nedokonalé vyrovnání s minulostí a to především na osobní, zčásti na skupinové a společenské úrovni. Minulost je superkomplexní, složitá veličina, kterou prožíváme na základě osobní zkušenosti, skupinového a společenského povědomí, v kontextu institucí, v jejichž rámci se pohybujeme. Významnou roli zde sehrávají rodinná paměť, individuální společenské nastavení, zájem o minulé děje, kognitivní schopnosti, skupinová identita, celospolečenský a mediální diskurs, móda, ideologie všeho druhu. Odborné práce a diskuse historiků vytvářejí z tohoto amalgámu pouze nepatrnou část toho, co bychom mohli nazvat selektivním poznáním minulosti neboli historií.
Hanuš se zabývá „vyrovnáním se s minulostí“, aby zakryl fakt, že neví, jak se k minulosti vůbec postavit. On, historik tu resignuje před motivy, které jsou jasně postmodernistické a relativizující. Zkrátka a zjednodušeně řečeno podle své individuální pozice, podle rodinného zázemí a společenského tlaku a ideologií, kterým podléháme, výkladům, které se skutečností nemusí mít nic společného, podle mediální masáže atd. – prostě „nějak“ rozumíme tomu, co se stalo, a především (a to je v jeho článku nejdůležitější!) tak rozumíme tomu, co se děje. Protože jinak než v pohledu na to, co se děje, nás minulost vlastně vůbec nezajímá, zajímá nás jen to, jak jsme se dostali „sem!“. Do situace, ve které se něco děje a zjevně se nás to dost týká.
Proto hned první otázku zaměřuje Hanuš na „chybná společenská očekávání“. Právě to Hanuše zajímá, nikoli minulost nebo vyrovnávání se s ní, jak by se mohlo jevit z citovaného úvodu ve vztahu k „superkomplexní veličině minulého“. Podle jím popsaného nepřehledného „amalgámu“ si přeci vytváříme očekávání – a ono se nenaplňuje! Co je to za pořádek! Hanuše zajímá ona „Ariadnina nit“, něco, co by naplnilo významem dění, které vnímáme, co by mělo dát smysl a jednotu i do jeho uplynulé podoby (historie). Jak jinak máme chápat smysl společenského snažení? Jenže ono „prd“. Nic. Ariadnina nit se v jeho superkomplexní veličině minulého ne a ne objevit. Až by mi bylo Hanuše chvílemi líto. Tak se snaží!
A pak to napíše naplno – je potřeba překonat chaos minulosti, ba dokonce minulostí v množném čísle! To je pane počin, to je vyjádření chlapa! Minulost se nám v té super-hyper komplexnosti, se kterou neumíme pracovat, jeví jako chaos? Nevadí. My jsme racionální a máme svoji zkušenost – a navíc získáváme zkušenosti nové, chtělo by se mi dodat, ale to bych přehnal, to bych se asi (podle Hanuše) nikdy z chaosu nedostal. Protože tady už Hanuš postupuje zcela postmoderně: minulost? Jen materiál. Cituji:
Každý člověk má jistou zkušenost jak s chaosem minulosti, tak s částečným vysvobozováním se z této bezbřehé hlubiny.
Pro historika je tu minulost chápána jako chaos, už ne „superkomplexní veličina“! Skvělé tvrzení, hodné gurua v nějaké sektě, ale číst tohle od pravicově orientovaného historika? Předně proč „jistou“ zkušenost? Má to znamenat, že je jistá – je tedy nezpochybnitelná? A jak se člověk dostane k tomu, co je nezpochybnitelné? On (Hanuš) to jistě (nezpochybnitelně) ví, ale v článku to neprozradil. A jak ví, že se někdo může z chaosu vysvobozovat „částečně“ – jak takové částečné vysvobození se z chaosu vypadá? Nechápu. Chaos je to, v čem se nelze zachytit, neboť v něm nic nemá trvalou identitu. Pokud se něčeho zachytím, pak už ne v chaosu, ale ve smyslu. V tom, co nesporně „je“ nebo lépe „se děje“. A právě o to, co se děje, nám přeci jde, když se zabýváme historií, o které předpokládáme, že je to racionální způsob, jak se můžeme věnovat tomu, co se stalo, tedy tomu, co se v minulosti dělo. Částečný chaos je ale blbost, nesmysl. Ale chápu, proč musí Hanuš nechat chaosu „co jeho jest“ – aby se k němu mohl stále vracet a „lovit z něj“ další a další elementární „jistou“ zkušenost.
Kdybych zkoušel Hanuše na gymnasiu z logiky, musel by tento článek přepsat, jinak by to bylo na nedostatečnou. Zkušenost postavená na zkušenosti uprostřed chaosu? Nevím, co se dnes přednáší na vysokých školách, ale ani tam zřejmě logika na humanitních oborech již zřejmě nepatří k elementárním požadavkům na studenty ani přednášející. Podle mne je zkušenost daná smyslem toho, čemu jsme porozuměli skrze to, co jsme prožili a promysleli.
Ale zde jde spíše o to, co nám Hanušovy argumentace ukazují – že jeho myšlení je ve své povaze postmoderní? V Kontextech, které se prezentují jako konzervativní časopis?
Je třeba uznat, že v „jistém“ smyslu (je to provokace, „jistě“) se Hanuš staví jako „poctivý“ historik: dostává se k problému „pravdy“, tedy nikoli jen pravdivosti těch nebo oněch ze souvislostí vytržených výroků. Jenže Hanuš se přiznává k ambici hledat pravdu velmi obecně, spíše jen metodologicky správně: v poctivé práci historikově, v práci s prameny i s jejich kritikou atd. Ale neukazuje nic, čím by se v této práci měl orientovat, nic, na čem by měl jako historik stavět. Pokud to vezmu na příkladu: Fridrich Falcký, který byl donucen uprchnout po Bílé Hoře, byl pro některé historiky velkou hrozbou pro celý široký region, naštěstí byl u moci jen krátce a jeho kalvinističtí duchovní nestačili zničit víc než jen gotickou výzdobu chrámu sv. Víta. Podle jiných (spíše mainstreamových) historiků, to byla pro Čechy promarněná historická příležitost k modernizaci – a „zvrhla se“ do temna rekatolizace... Ale v jiném ohledu se tím otevřela příležitost ke kulturnímu rozmachu, rekatolizace přinesla … rozkvět lidové zbožnosti, Bridela, santiniovskou architekturu etc… Je pravděpodobné, že pokud by zde zůstal Fridrich, neměli bychom nejen poklady, které vznikly později v baroku, ale ani památky, které vznikly v románské a gotické době (které by ve svém obrazoborectví nechal zničit). A jak tedy vylovit něco subjektivního, poutavého na „jisté zkušenosti“? Bez hodnotového zakotvení to nejde, zůstává tu jen relativismus vůči čemukoli. Co k tomu Hanuš ve svém článku říká? Obávám se, že nic.
K historii je třeba se „stavět“ – tedy dívat se z místa, ve kterém jsem životem i hodnotově zakotven. Pak pojmenovávat, mohu ukazovat historické paralely, ukázat, jak lze rozumět dopadu těch nebo oněch rozhodnutí, významu událostí a také, jak rozumět tomu, co se jeví jako historické iracionality. Naprosto totiž nesouhlasím s Hanušouvou interpretací minulého jako „mega-shluku“ všeho iracionálního (pouze jsoucího jako materie), ze kterého lze tu a tam díky své zkušenosti to nebo ono vylovit. To, co se děje, má smysl – to je základní konzervativní premisa. Že tomu „v celku“ nerozumíme? Jestli u toho budeme, tak tomu porozumíme „na konci“. Je to nepochopitelné? Shakespeare byl geniální, neboť dovedl k dokonalosti právě „drama“ – ve kterém se smysl všeho, co se dělo a děje, ukáže až s posledním krokem, posledním slovem.
Hanuš se staví k dějinám jako naivní mudrlant, který uprostřed Hamleta lká nad tím, že dosavadnímu ději nelze rozumět, že je to chaos, ze kterého jen jeho zkušenost to a ono „náhodně“ vyloví. To něco pak je pouhým aktuálním a pomíjivým dojmem. Je nakažen postmodernou, chce být neustále ve výsadní pozici, ve které se podílí na „koučování“ aktuálních jazykových her, ale vadí mu přitom, že „tomu nejde rozumět“. Ano – postmoderna právě nabízí tohle a nic jiného: přijmete-li, že se nemusíte snažit ničemu rozumět, můžete se dál vézt na každé vlně, která se namane, a klidně můžete mluvit o čemkoli, protože cokoli je „pouhým“ narativem. Z minulosti se k němu celkem jistě dá „leccos pro hru použitelného vylovit“. Pak uplyne den a tato dílčí pravda se ztratí, zmizí v chaosu dějin, žádný smysl, žádná odpovědnost.
Ne, děkuji, nechci. Myslím, že doba si žádá pojmenování a jednoznačná ukázání.