O čem mluví Samuel se Sokratem
Ne těmito slovy, ale v tomto smyslu se Samuel staví k pokusům Sokrata mluvit o celku všeho. A Samuel Sokratovi dává příklad myšlení jiného. Samo sebou, že jejich hovor je dynamický a dochází zde ke vzájemnému ovlivňování, v lecčems se může jevit jako významné, jak Sokrates obohacuje Samuela – a stejně významné je, jak si Sokrates uvědomuje, že není schopen do svého rámce otázek zahrnout to, co je pro Samuela nezpochybnitelné a zásadní.
Již jsem opakovaně v RT psal o rozdílu mezi kulturou a kultem, ale zde jde o víc: o příběh rozhovoru – a jinak řečeno: rozhovor, pokud je skutečný, je příběhem vzájemného přibližování a také vymezování se.
Těchto pár řádek může sloužit jako upoutávka na jednu z knih, které mi vydalo nakladatelství Nautilus*, ale zde jde o víc, resp. jen o jednu z mnoha myšlenek rozhovoru, ale vytaženou na samostatné světlo světa. V tomto článku mohu pominout všechna ostatní témata této knížky a soustředit se na jedno, snad ne zcela okrajové: téma celku všeho.
O celku již jsem také v RT opakovaně psal, ale rozhovor Sokrata a Samuela směřuje právě k tomu, v čem se jejich východiska mohou sice přiblížit, ale o to víc pak vynikne jejich rozdílnost. Pokusím se nyní (jako nestranný autor, který při psaní naslouchal Samuelovi i Sokratovi) popsat rozdíl, který se v rámci tohoto rozhovoru ukázal.
Abstraktně řečeno jde o zcela nezaměnitelné porozumění rámci smyslu, nezpochybnitelného významu. Porozumění celku všeho. Je to ošklivé tvrzení, nerad, ale musím s ním začít, protože tahle abstrakce se nabízí jako první společný jmenovatel, ve kterém je vůbec možné se začít zabývat světem a zároveň stvořením. Většina z nás v sobě nese tento rozpor s tím, že nespojitost myšlení o světě a stvoření nějak vnitřně cítí, ale žije v přesvědčení, že tato rozdvojenost ve vnímání sebe a celku všeho je neodstranitelná. Racionalita v nás se orientuje ve světě a to, co cítíme, co hledáme jako blízkost, nám přitom otevírá tento „celek všeho“ ze zcela jiné strany.
Já, jako ten, kdo byl přítomen rozhovoru Samuela a Sokrata, jsem si uvědomil, že nejsem schopen stát plně ani na pozici Samuela, ani na pozici Sokrata. A neměl jsem nic, co bych jim mohl nabídnout, jen jsem se jejich pokusy o vzájemné porozumění nechat inspirovat.
Porozumění celku všeho je spojeno právě s námi, teď a tady, svůj život formujeme v rozdvojenosti těchto vzájemně neslučitelných porozumění „všemu“. Pokud (sokratovsky) myslíme svět, pak je pro nás problematické vůbec chápat roli toho, kdo je stvořitelem a zároveň pánem dějin. Jak vůbec lze porozumět roli toho, který do dějin znovu a znovu vstupuje – a to jak přímo (k někomu mluví), tak příslibem a s ním spojeným tématem konce dějin? Pokud (samuelovsky) považujeme za rámec všeho stvoření (na počátku) a zásahy Boha do běhu dění (v čase, kterému rozumíme jako dějinám), pak se nám v pohledu na vše kolem sebe zdá zcela nepochopitelné a nevíme, jak v tomto rozvrhu žít. Přeci máme svoje životy, cíle, reálně nežijeme ve stvoření, ale ve světě. Stvoření pak tedy většina z nás chápe nikoli jako celek všeho (podstatného), ale jeví se jako velmi mlhavý rámec, který garantuje cosi jako správnost jednání, velmi volně se blížící tomu, co je formulované v Desateru.
Klíčový „šev“ mezi světem a stvořením přitom dobře známe: ve světě se setkáváme s druhými, ale skutečné setkání se pak rozpoznává v blízkosti, kterou nenabízí svět, ale právě to, co vyplývá ze stvořenosti všeho. Jinými slovy: k blízkosti se nedá dojít světskými nástroji.
Ve světě je i sebemenší vzdálenost jto, co lze změřit, a měříme právě jen vzdálenost a nikoli blízkost – tu pociťujeme. V něčem ze stvořenosti světa se umíme zachytit, ale ne tak, aby nám to stačilo v orientaci ve světě, který se děje a na jehož dění se máme podílet.
Domnívám se, že pokud bychom byli schopni myslet zároveň svět a zároveň stvoření – a z těchto nespojitelných východisek hodnotili svoje situace – leccos by se nám zjednodušilo. Sami jsme se nalezli ve světě, ale jako bychom do světa (kde všechno funguje a lze popsat racionálně) nějak nepatřili – jako bychom ve světě byli jinochy. V něčem nejsme se světem kompatibilní, a to ošklivé slovo jsem si nechal právě pro onu pociťovanu disproporci – další „cizí“ slovo, protože v jistém smyslu se ve světě cítíme cizí.
Dospíváme – tedy naučíme se žít ve světě a mezi druhými, kteří formálně vyznávají svět, ale téměř nikomu to nestačí. Nemáme ve svých rukou celek svého života tak, jak bychom chtěli mít ve svých rukou procesy světa – žijeme v dění, které se pravidlům světa dokonale vzpírá, nic z toho, co ve světě platilo „dříve“, už tak úplně neplatí, nebo to platit přestane, a budoucnost nás stále znovu a znovu překvapuje. Naše prognózy a očekávání týkající se světa se přes všechnu naši racionalitu stále znovu a znovu zvrací ve svůj protiklad. Logika dějin světa? Ukažte mi ji! Podívejte se po pětiletích či desetiletích zpět a zeptejte se sami sebe, v jakém obrazu světa jste tehdy žili. Pokud budete upřímní, můžete se zhrozit. Jsem to stále já? Je to „stejný“ svět? Jistě, ale čím, kým tedy jsem vzhledem ke světu a čím je tento svět?
I ti, kdo jsou proklamativně „věřící“ křesťané, se tohoto vnitřního rozporu nejsou schopni zbavit, a na nich je to dosti často snadno viditelné a směšné – jak se snaží vše okolo sebe (nás) popsat v řeči světa a pak to „zabalit“ do hávu, který na svět jako takový vůbec nesedne, není ani dobrou rekvizitou pro herce, který hraje cizí roli. Mimo jiné je to proto, že řeč křesťanského kultu se buď zcela zploštila ve všeobjímající lásce, nebo zformalizovala v archaickém pojetí… světa. Světa, jak byl popisován v době, kdy byla křesťanská církev mocenskou autoritou ve světě.
Dnes jsme v bezmocném postavení toho, kdo se nemá čeho zachytit. Popisy světa již ztratily svoji formativní roli, učíme se jen společenským frázím a nikdo se neptá, jak se tyto opakované mantry vztahují ke skutečnosti. A to cítí i poslední vyznavači života ve světě, kteří se v rámci hesla Carpe diem (a no future) orientují jen skrze obrazovky a nákupní centra. A v duchovním slova smyslu? Zkuste najít něco zajímavého a podnětného v současné teologii. Jako by teologie po Ratzingerovi úplně jako disciplína skončila, zabředla do narativů stejně jako celá moderní doba.
Přitom je to podle mne jednoduché, stačí si formulovat několik základních tezí:
Světu nelze porozumět bez toho, jak je založen ve vnějším rámci, kterým je jeho stvořenost. A stvoření nelze porozumět, aniž bychom se zabydleli v tomto, ve stvořením zarámovaném světě. Pro naši orientaci ve světě potřebujeme rámec stvoření a pro naši orientaci vzhledem ke stvoření se potřebujeme ve světě zabydlet. Je to protimluv? Je to schizofrenie? Ne větší, než ve které doposud žijeme. Alespoň ale jde o popsanou relaci, která je použitelná pro orientaci při našem jednání. Ano, naše jednání je možné vidět jako pokusy, které vedou k cestě ode zdi ke zdi. Ale ne k cestě beznadějné, ale k cestě, která se otevírá, protože nám obě tato východiska může postupně osvětlovat, projasňovat porozumění tomu, co je zakládající v jednom a druhém. Je to objasňující cesta, když se ptáme, co pro nás znamená ono „celek všeho“.
V každém z nás jako by byl kus Sokrata, který naslouchá hlasu světa; i v jeho iracionalitě umí naslouchat hlasu a nedělat to, co dělat nemá. A je v nás také kus Samuela, který se marně ptá, jak má rozumět tomu, že Boží jednání se ve stvoření nedá rozumně vyložit a že v posledku je na nás samých, abychom jednali podle svého nejlepšího přesvědčení tam, kde Bůh mlčí a jeví se, jako by svoje stvoření opustil. Je přítomný, ale mlčí – leccos nechává na nás. A na nás je, abychom nalézali oporu v tom, co je ve světě ve své povaze zázračné. Je na nás, abychom nečekali, že nás Bůh povede tak, jak v tom či onom případě vedl Samuela – doslovně povede. Ale je na nás, abychom se naučili číst v tom, co se ve světě ukazuje jako ne-náhodné, abychom rozpoznali to, v čem jsme vedeni.
Svět je nenáhodný, ale většina z nás se neustále snaží ho popisovat a chápat jako stroj, který podle nějakých vnitřních zákonů „jede tam a ne onam“. Z pozice stvoření jde o projev pýchy, Řekové by řekli Hybris – světu se dá to či ono vnutit, to či ono umíme ovládat, ale většinou při tomto svém „ovládání procesů ve světě“ nevíme, co činíme. A ti, kdo se obracejí na Boha? Ti už zpravidla jen neodporují zlému a raději nekonají vůbec, nechávají vše na tom, kdo je stvořitelem, Nepochopili, že s darem zrození dostali také úkol žít ve světě. Třeba i jako jinoši, kteří skrze svoji jinakost (ostatními ostře vnímanou) nesou tíži onoho švu mezi světem a stvořením.