P. Tomáš Halík

Požádal jsem ho tedy, aby mi označil reprezentativní text pro podrobnější kritiku – ale odpověď už nedošla. Letošní nepodařené letní počasí jsem si tedy „vylepšil“ četbou jedné z Halíkových knih. Ne tak, že bych si kladl otázku, jak je to s tím, co je bez chvění, zabýval se absolutní teplotní „nulou“ (kdy se nic nechvěje), záhadami hmoty a energie atd. Kniha tu slouží jen jako základní východisko k úvahám, které mají záměr širší: porozumět Halíkovi. Hodí se pro to lépe než jednotlivé aktuální články či projevy, poskytuje dostatek materiálu.

I.
Na jednu stranu je to „jasné“ – Nietzsche, Jung, Weber, polyparadigmatické myšlení, řeč jako nástroj moci, jasný odpor k tradiční metafyzicky pojaté pravdě „jsoucího“ atd. Pro Halíka se svět „odehrává“, a tedy výpovědi o tom, „co je“ jsou prázdné, míjejí se s povahou světa. Není divu, že tu existuje jasná trhlina, diskontinuita se všemi, kdo staví svoje myšlení na tom, že „věci světa nějak jsou“ a rozum nás v tom, jak jsou, nemůže (zcela) klamat.
Ale nejde o to abych konstatoval stokrát omleté, protože něco je přeci jen na Halíkově myšlení „přitažlivé“ i pro ty, kdo vycházejí z jiné (metafyzické) pozice. Přinejmenším: nepatří k těm, kdo „už“ řeči vůbec nevěří, mluví jen se „sobě rovnými“ (zasvěcenými) a těmi, kdo jsou „plebs“, jen manipulují. Halík je na řeči závislým, je „tím, kdo píše“, tedy beznadějně otevřený kritickému myšlení náhodného čtenáře. Chce se slyšet, miluje řeč, nejen tu, kterou se dá manipulovat. Samozřejmě že ví, co jak působí a volí slova, i ta, která použije, i ta, která nepoužije. Ale rozhodně není prvoplánový a rozhodně je přesvědčen, že takto mluvit (psát) má smysl. Důvěřuje v možnost používat cíleně řeč, to je dobré, jen nespekulujme příliš brzy, jaký je cíl jeho pokusů promlouvat k ostatním. Jen pro začátek konstatujeme, že i on dobře ví, že jedna část českých katolíků Halíka čte – a druhá záměrně ne. Možná mu vůbec nevadí ta propast diskontinuity s těmi, koho nazývá tradicionalisty, a řeší problém „své výlučnosti“ chytřejším způsobem než jiní.

II.
Halík se nebojí vydávat svědectví o jakési své vnitřní rozpolcenosti – je knězem, ale ví, že by nechtěl být farářem, správcem farnosti, že se vlastně o kněžskou službu příliš nehlásí. Je „libero“ a vtipně střídá svoji roli kněze s rolí vysokoškolského pedagoga a s rolí mezinárodně uznávané VIP. Odkrývá svoje ambice, svoje motivace, ukazuje se jako pravdivě hledající i tam, kde to vede k vnitřním rozporům – jako kněz deklaruje jiné věci, než jaké pak vykládá jako psycholog a vykladač kultury... Zkrátka představuje se jako „normální člověk“, který přeci také nikdy není zcela konzistentní. Je ale důležité, že na rozdíl od jiných on svoje různé polohy „volí“ a ve svých přístupech vědomě střídá dva nebo dokonce tři ne zcela shodné „koncepty věrohodnosti“. A dodává: je to v pořádku, jde přeci o „jiná paradigmata“, a dokonce: „mohu v tom být vzorem“ (!). Řeší tím to, co cítí mnozí intelektuálové – a vykládá svůj postoj jako obhajitelný způsob osobní konzistence – nekonzistence. Může se nám to nelíbit, je to neudržitelné, provokující, ale přesto je zřejmé, že v jistém smyslu zde Halík má „navrch“ – v tom, že usvědčuje z nekonzistence ty druhé, ty, kteří si to (na rozdíl od něj) nepřiznají. Ty, kdo „si to přiznávají“ pak oslovuje a dostává „na svou stranu“. Namísto aby pro něj jeho vlastní konzistence byla cílem, se u něj (a pro jeho čtenáře-obdivovatele) stává něčím „kulturně překonaným“.

Jeho obdivovatelé mohou být přesvědčeni, že jeho postoj je lékem, že je návodem na přístup ve vztahu ke světu – a mnozí dříve nebo později poznají, že tomu tak není. Jeho kritici si toho nevšímají, protože ho nečtou. A přitom zde je podle mne třeba hledat to nejvýznamnější z toho, co píše. Halík se prezentuje tak, jak „žije ve světě“, který ho neustále překvapuje, otevírá se mu (tu v setkání v buddhistickém klášteře, tu v poušti…). Jak to kontrastuje s těmi, kdo vystupují z pozice nějakého schématu, který jim zajišťuje přístup k pravdám světa, zajišťuje osobní konzistenci „zvnějšku“ (!) V tomto smyslu je Halík oprávněně vnímán jako hrdina.

Minulost je otevřená v interpretacích, svět se „odehrává“, na to, co přichází, nejsme nikdy připraveni. Halík se neustále odkazuje k svému ne zcela specifikovanému a jednotnému porozumění „přirozenému světu“, světu, ve kterém se modlí, ve kterém svojí osobností vše sjednocuje, prožívá slavení eucharistie a také zápasí s živly, setkává se s duchovními osobami z jiných náboženství atd. Právě v tomhle světě získává přesvědčení, že každý člověk má na světě svoje poslán, a že pokud o něm přemýšlí, nemusí brát zas tak vážně „statistickou“ povahu moderního světa. V tom je mnohem dál než mnozí jeho oponenti, protože se nepropadá do subjektivismu a relativity, nekáže nějaký liberální model společnosti, ba naopak ukazuje plochost „prožívačů“ a „dobro-dojmistů“ (těch, pro které je podstatné to, z čeho mají dobrý dojem).

Vytváří vlastní dílčí teologické interpretace „modernity“ a sporu mezi tradicionalisty a liberály, protože nechce být počítán mezi ně. A lze u něj nalézt polohy, které jsou skutečně spíš „středové“ než liberální, analýzy a vhledy, které by mohly být obohacením současné teologické diskuse, pokud by nějaká probíhala a pokud… pokud by je Halík umně nezamotal jako „koření“ do jiných vrstev svého psaní. Z celého Halíkova projevu vyznívá jedno: Halík důvěřuje své široce rozkročené syntetice, ale nestojí o to, aby se o věcech vážně a seriozně polemizovalo. Dialog ano – takový povšechný, vzájemně inspirující, nic víc.

Proč se ale Halík snaží, aby jeho postoj nebyl „jasně vymezený“, proč stále lavíruje, mění polohu, cituje tu toho, tu onoho jako „autority“? Jen proto, aby zvýšil dosah svého působení? Jsem přesvědčen že ne, podle všeho je to do důsledku dotažená teze, že podstatné je to, co se odehrává, a on sám sobě tedy rozumí spíš jako herci ve hře, jejíž scénář se dá jen těžko uhadovat, nebo spíš jako hráči ve hře, které se tu a tam bez varování změní pravidla jako v židovském mariáši. Halík nechce říkat nějakou „pravdu“, protože by se tím popřel, jen pro čtenáře „mapuje“ svoje aktuální přesvědčení. Problémem je, že se ale takové „měkkosti“ drží jen občas a jindy se s plnou silou ukáže, že jde nikoli jen o hru „na hrdinu“ a „pro radost“ ale „hru s druhými“.
A právě tady jeho nejednotnou roli nemůžeme akceptovat a z jeho obhajoby (snahy o ukázání jeho přínosů) se posuneme k polemice.

III.
Halík je na stopě něčemu velmi důležitému, svět ve velké míře „je“ to, co se odehrává, a „stará“ metafyzika je ve svém „trvanlivé“ podobě nepoužitelná, protože její výpovědi se nevztahují a nemohou vztahovat ke světu v jeho dění, resp. nejsou „přiléhavé“, jsou „plandavé“, přicházejí vždy „až potom“, jako marné kritiky toho, co už se událo.
Jenže co z toho Halík vyvodí? Že metafyzika je „nesmysl“ z povahy věci a řeči. Zcela opomíjí jednu zdaleka ne podružnou nebo nepřípadnou variantu, že totiž stačí metafyziku „přemyslet“ tak, aby vyhovovala novému „zadání“, aktuální situaci. Ať už se tváří kdo chce jak chce, stejně používá soudy ve smyslu statického „jest“, nelze se bez toho obejít už z povahy řeči. Halík při svém „vyloučení metafyziky“ není přesvědčivý, dá se říci že se snaží, aby to nějak „bylo samozřejmé“, ale tak či tak prostor pro polemiku vytváří. Mohu mu položit otázku, jaké že to byly argumenty, které ho vedly k popření metafyziky vůbec. Nejspíš mu jakýkoli přesah platnosti prostě „vadí“.

Zvlášť výrazné je to tam, kde Halík přemýšlí o institucích – vše, co je předmětem jeho zájmu, je obecně „kultura“ – tedy to, co se děje. Snad to nějak „plave“ na jungovské hladině kolektivního nevědomí a jeho individualizovaných projevů, nevíme, nemá smysl spekulovat. Ale jak z pozorování samého, tak z věrouky vyplývá něco jiného. Alespoň některé instituce jsou založeny „mimokulturně“, pokud budeme brát i jen minimálně „vážně“ Církev a Tradici. Přinejmenším to je právě instituce manželství (jinak by přeci neměla smysl nevěra jako hřích) a majetku, tedy status „vlastnictví“ (jinak by neměl smysl příkaz nepokradeš) a omezení pokrmů (jinak by nemělo smysl se postit). A i kdyby Halík chtěl zpochybnit i toto a ukazovat i Desatero jako „kulturně-historický fakt“, pak bude stát před kardinální otázkou – totiž povahou hříchu jako něčeho neoddělitelného od člověka (po pádu) a spásného činu Kristova jako něčeho klíčového v dějinách. Domnívám se, že tyto „skutečnosti“ (nikoli události) je sice možné interpretovat (také) dějinně a tedy kulturně, ale nikoli „jen“ jako „kulturní reálie“. Metafyzika je nejen možná, ale i nutná, neboť vše se na „odehrávání“ převést nedá, a tedy ani nelze tvrdit, že vše je (odehrává se) „jako kultura“.

V tomhle ohledu je toho svému čtenáři Halík hodně „dlužen“. Třeba něco z tohoto dluhu „splatí“, když odpoví na tuto kritiku. Všichni podobní vyznavači „transcendence v rámci kultury“ totiž de facto tvrdí: „Našel jsem se v lahvi“, ale nevysvětlí, jak se dostali k povědomí o tom, co je to láhev, když ji nikdy „zvenku“ nemohli vidět.

IV.
Při té příležitosti je třeba si také všimnout řady Halíkových apodiktických tvrzení, které jsou v přímém rozporu s jeho „měkkou“ strategií, tedy ty výpovědi, které formuluje v diskursu „profesor“.
Halík je schopen např. napsat, že proroci byli sociální kritici, tedy opakovat zcela upadlá a zjevně chybná sociologická klišé. Ale prorok není ani sociální kritik, ani kritik moci, ani kritik upadlého kultu. Prorok je ten, který zaslechne, resp. poslouchá Boží hlas a je tímto hlasem veden. Halík v tomto a mnoha podobných místech ukazuje jako skutečnost to, co je maximálně sociologická interpretace VÝZNAMU prorokova jednání. To je faux pas. Halík na jedné straně ukazuje, že svět západního myšlení reprezentovaný vědou je „iluzí“… a na druhou stranu právě tímto „zkreslujícím nástrojem“ vysvětluje ty nejzákladnější motivy svého „žitého světa“ z nějakých obecných abstrakcí. Proč? Potřebuje to, protože i on sám se nějak „orientuje“ ve skutečnosti, a kdyby bylo vše „jen“ dění, nebylo by podle čeho se orientovat.
Halík potřebuje vědu, potřebuje se čas od času přesunout do polohy „profesor“, alespoň na to, aby mu věda poskytla oporu pro jeho „hodnotový systém“ – tedy porozumění tomu, KAM se svět děje, co je SPRÁVNÉ.

Je to jen nedostatek „cenzury“, že se do textu nakonec dostane hegelovské odvolání na to, že Halík „ví“, jaký je pohyb Ducha (?), že sám přeci evidentně stojí „na správné straně barikády“, na straně pravdy dějin (tedy pokroku) proti těm, kdo dějiny interpretují špatně a jsou tedy „zpátečníci“? Skutečně je podle něj obhajitelný model, ve kterém ti „dobří“ napomáhají pohybu dějin, aby šel „správným směrem“, a ti „druzí“ se jen marně „stavějí pod kola dějin“ a mohou tak i způsobit něco „zlého“?
S trochou opatrnosti by toto místo v psaném textu jistě zmírnil – ale je jen dotažením celé argumentace, logickým vyústěním v této části knihy, stojí za citaci. Nemusíme se přít s konkrétními „domněnkami“, ale za pozornost stojí, jaký z nich Halík učiní závěr – je třeba se postavit na stranu „pravdy“. Neboť z opatrně formulované domněnky se najednou nějak divně „metafyzická“ pravda stane, Halík se díky ní postaví na výsadní místo nad dějinami a hrozí:

Vše nasvědčuje tomu, že křesťanství třetího tisíciletí se vrátí ke kulturní pestrosti, pluralitě institucionálních forem, liturgie, teologie i spirituality, k pluralitě, která je patrně nejvýraznějším znamením přítomnosti Ducha a života v církvi a světě naší doby.
Postaví-li se představitelé mentality, lpící na strnulé instituční a doktrinální uniformitě, proti tomuto pohybu Ducha, může to mít pro Církev tragické následky. (str. 167)

Ani kdyby na začátek odstavce napsal „je-li tomu tak“, nestačilo by to. Doporučoval bych trochu pokory, zejména v tom smyslu, že tak „lehce“ vystihne „jsoucí“ povahu Ducha a něco z ní uvozuje, a na tomto základě pak hrozí svým oponentům. Odpusť mu hříchy, Bože, jde-li to - všichni ví, jak je to s hříchy proti Duchu. Je až směšné, jak se tu projevuje sebedůvěra a nesoudnost, typická „slabina“ všech možných náboženských reformátorů.

V.
Podobně tam, kde se na zcela opačné straně myšlenkového spektra usuzuje z individuálních zážitků na obecné. Halík je schopen tvrdit, že skutečné porozumění tomu, co se míní pod slovem Bůh,… co se skrývá za slovy jako spása, Bůh, víra nebo milost … můžeme mít jen ve světle mezních zážitků (str. 242). To je zcela neudržitelné. Odkaz na nenahraditelný individuální zážitek v tomto smyslu je de facto odkazem na mystickou zkušenost – neboť takový zážitek „si“ člověk nedává „sám“. Odpovídá to i kontextu v knize. A co ti, kdo takový zážitek nemají? Jsou méněcenní, beznadějně nevěřící, neví, co se za těmito slovy skrývá? Jsou v něčem nedostateční, protože neví a nemohou vědět, co ví ti, kdo takový zážitek mají? Nebo je to návod? Mají se Halíkovi čtenáři vystavovat v nebezpečí, aby takovou zkušenost získali?

Opět tragické selhání a sebepřecenění autora, a zobecnění prožitku, který asi byl velmi silný, ale je výkladově zcela nezvládnutý – proč? Je to jen nedostatek intelektuálního řemesla a nebo se takovéto motivy „hodí“ do systematicky vytvářeného obrazu, který preferuje individuální před „jsoucím“, dění před tím, co „je“, osobní před institucionálním? Měli bychom se zamyslet, zda je vůbec možné, aby vše bylo „jen“ sebepřesahem člověka k nějakému absolutnu v „Ty“ Boha, jak o tom píše Halík. Zdá se, že Halík sám sebe vidí jako vlídnější verzi Nietzscheho, jako toho, kdo „zůstal uvnitř“, aby mohl dělat to, co se dál už z zvnějšku dělat nedá – demontovat to pevné v institucích, co brzdí „pohyb dějin“. Není ideolog a není prvoplánový liberál. Leží na něm ale téma smrti Boha – a sklon k romantismu, snad je to vliv německé teologie šedesátých let a doby, v níž se rozhodoval pro tajné svěcení, snad je to horizont, který v jednom z paradigmat „dává smysl“ jeho životu, smysl, o který tak urputně bojuje a tak nadměrně se jím zabývá.

VI.
V omezeném prostoru tohoto článku zbývá prostor už jen na otázku na širší význam „fenoménu Halík“. Monsignor profesor Tomáš Halík je „veřejnou osobou“, sám se k tomu hlásí. Dá se vůbec očekávat, že bude „partnerem v diskusi“, dá se očekávat, že by bral „vážně“ také řeč druhého? Nevím.
Vyhovuje mu současný nekomunikativní předěl mezi konzervativci a liberály? Rád bych odpověděl „Ne“, ale nejsem o tom přesvědčen. Nejspíš si v tomto prostoru připadá jako slepý mezi jednookými králem, navíc s vtipnou myšlenkou, že jedněm chybí levé a druhým pravé oko.
Základní jeho nevýhodou ale je, že už napsal až příliš vyjádření podobných těm, které jsem rozebíral výše, že už se „opevnil“ několika řadami slov, že už se postavil za hradbu desítek citovaných autorit, když nechtěl sám vyslovit „svůj názor“. Vidím tuto otázku tedy asi takto: „Není už pozdě na to ?“ a teprve potom přijde druhá: „Má to smysl?“.