Separace víry a rozumu

Zní to až krutě, ale je tomu bohužel tak. Hledat cestu v dnešním myšlenkovém a hodnotovém chaosu je ovšem ještě obtížnější a řekl bych, že bude stále více. Jako bychom kráčeli vstříc něčemu jako je babylonské zmatení jazyků. Zdá se mi, jako bychom byli pokoušeni přesným chápáním pojmů jen tehdy, když jimi chceme někoho zranit. (…)

Na úvod redakčního komentáře si dovolujeme citovat část jednoho dopisu čtenáře, čtenáře, po jakém touží každý redaktor: Čtenáře vnímavého pro to, čemu se říká „poslání“. Revue Trivium se za pár let podařilo nalézt čtenáře. V druhém pádu se toto slovo chová podvojně – ať už je to jeden jediný čtenář nebo celé zástupy, to podstatné bylo dosaženo, protože tu zaznívá hlas rozumějící, sdílející bytosti. A navíc se hned vzápětí musím omluvit všem dalším čtenářům Revue Trivium, kteří zde takto nejsou zmíněni, citováni. Tomuto konkrétnímu pisateli bych chtěl poděkovat a zároveň se zastavit u dvou aspektů řeči, které zmínil.

Babylonské zmatení jazyků je na jednu stranu skutečnost, žijeme v něm, a na druhou stranu je to hrozba. Četl jsem jedenáctou kapitolu První knihy Mojžíšovy mnohokrát, ale vždy si kladu další a další otázky. Lidé, mluvící jednou řečí, si chtěli „učinit jméno“ – jak tomu rozumět? Bůh zasáhl „preventivně“ – tedy není a nebude věcí člověka, aby „si učinil jméno“. Jak tomu rozumět? Proč zmatení jazyků? Je možné to chápat jako upozornění na fakt, že osvícenské a také současné novoosvícenské „absolutistické“ myšlení je svým způsobem útokem na Boha, je něčím, co se příčí poslání člověka, který má přeci jako hospodář spravovat zemi a pojmenovávat stvoření, nikoli pojmenovávat (a organizovat řečí) celek svého světa?

Druhý aspekt řeči, který vyčnívá jako osten z citované ukázky dopisu, je ono zraňování slovy; proč právě v argumentaci vůči druhému jsme na okamžik schopni používat slova s obsahem vyhraněným jako krystal? Nevím. Stále ještě víme velmi málo o tom, co je to řeč. Na počátku bylo slovo a slovo stojí na počátku každé skutečnosti. Ve světě babylonsky blábolíme, ale vůči bližnímu umíme zaostřit slova, až to bolí, snad právě proto, že s druhým nejhlouběji zakoušíme skutečné? Je to „pokoušení“, jak to formuluje čtenář? Asi ano, protože právě ve vztahu k druhému dáváme až příliš velký důraz na kontury slov, namísto abychom směřovali k tomu, kde mají těžiště.
A naopak, naše slova se rozmlžují tam, kde by naše myšlení mělo být ostré a přesné, když chceme přehlédnout souvislosti světa a našeho okolí, právě tehdy často řeč jako nebezpečný nástroj odložíme, ztupíme, nebo se vůbec nepokoušíme brousit.

Naše řeč by měla být ostrá a nedvojznačná tam, kde je to potřeba, kde je třeba proniknout do hloubky, ukázat souvislosti skrz velké množství kulturního materiálu, kontextů. Měla by být dost pevná, aby se z ní daly budovat stavby, které slouží, ale nikoli stavba věže sebe-vědomí v sebe-pojmenování. A měla by být vlídná a chápavá tam, kde se setkáváme s druhým, zranitelným člověkem.

Prosím čtenáře, aby v tomto smyslu dali najevo, pokud by se Revue Trivium zpronevěřovala takovému zadání.