Benedikt XVI. a dění

Významem Benedikta XVI. a jeho klíčových encyklik jsem se už zabýval jinde/1/, pro tuto časovou úvahu je důležitá Benediktova zkušenost z doby, kdy působil na universitě a zažil levicové studentské nepokoje konce šedesátých let. Budoucí papež Benedikt XVI., profesor Ratzinger byl již v tu dobu etablovaný znalec filosofie a teologie a prodělal přitom šok; zažil něco, co si do té doby nedovedl představit: akademické prostředí, jak ho důvěrně znal a jak v něm žil, se najednou rozpadlo, zmizelo, přehnala se přes něj katastrofa. Ale nikoli živelná pohroma, byla to pohroma v mezilidských vztazích, komunikaci, právě v jemu milém akademickém prostředí se najednou provalily ty nejnižší společenské atavismy, pudy, násilí a radost z násilí, a také záměrné vyvolávání strachu a strach.

O svém šoku z toho, co je možné, když se uvolní (či spíše je smetena) společenská infrastruktura a přestanou platit pravidla, také sám opakovaně mluvil, bylo to pro něj významné téma, nasměrovalo ho to v dalším myšlení. Mládež, která byla mnoho roků vychovávána a vyrůstala v zajištěném a relativně otevřeném vzdělávacím systému Západní Evropy, se najednou začala chovat barbarsky. Jak je možné, že se uvolnily nejhorší emoce, jak je možné, že se budoucí intelektuální elity začaly chovat nehezky, amorálně a v jeho pohledu iracionálně? Projevil se v nich pud k ničení. Jak se tohle může stát? A nebo lépe: co se to děje a co si skrýváme a namlouváme o povaze dění, že na tohle nejsme připraveni? Tak nějak podobně se musel ptát, když svoje ošklivé zkušenosti vyhodnocoval.

Musel si uvědomit, že šlo o zkušenost, které by se raději vyhnul, ale zároveň že je v něčem klíčová a formativní. Nemohl se již před tuto svou zkušenost vrátit, nemohl se vrátit do své akademické pozice a pokračovat dál ve své práci, „jako by se nic nedělo“. Ratzinger porozuměl tomu, co to znamená, že svět se děje, a porozuměl tomu právě ve vztahu ke svému vlastnímu životnímu poslání: mezi tím, že svět se děje, a naším vlastním jednáním není žádná „propast“. Nezprostředkovaně, přímo se podílíme na dění. Jenže pro tuto zkušenost neměl doposud vhodné interpretační pole. Jak zasadit tuto zkušenost do filosofického rámce? Musel se nově zamýšlet nad tím, jak porozumět tomuto „rozpadu pevného“ a tedy také „iluzi pevného“, ve které žijeme. Skutečnost není tak skutečná, jak ji většina lidí chápe. Respektive: „Neděláme v tom, jak o skutečnosti přemýšlíme, nějakou fatální chybu?“

Ratzinger žil do té doby v jistotách tradice evropského myšlení, které byly hluboce založeny v aristotelském pojetí „fyzis“ a tomistické teologii, modernizované mnoha autory 19. a začátku 20. století. Ale nic z celé tradice ho nepřipravilo na to, co přijde. Ratzinger si musel uvědomit, že nejde o nějaký náhodný, ojedinělý exces; ohlašovalo se něco, co již dnes dobře známe z nejrůznějších společenských „agend“. A ukazovalo se, že se tomuto způsobu myšlení nebudeme umět bránit, že nebudeme schopni argumentovat, protože nepůjde o argumentace, ale o zcela jiné používání řeči. Nastupovala iracionalita a to zcela nová iracionalita, svým způsobem efektivní, cílevědomá. S jejími zdánlivě spravedlivými požadavky rovnosti pro některé totiž nelze racionálně polemizovat: z universitního prostředí bylo vyštváno to, co bylo klíčové: úcta k druhému.

Budoucí papež Benedikt pochopil, že se cosi změnilo – zcela nevratně, cosi v základech společenského vědomí. A asi si uvědomil, že cosi podobného právě probíhá i v Církvi. Ale jak na tuto změnu reagovat? Má smysl uvažovat o tom, že by se něco z minulé podoby světa „vrátilo“? Právě podobné otázky asi vedly Ratzingera k tomu, že se snažil zcela jinak porozumět dění, a viděl, že statický obraz fungujícího světa je pro porozumění tomu, co se děje, nedostačující. Ratzinger měl výhodu, že mohl odejít z akademického prostředí, kde se po svých zážitcích ze studentských nepokojů necítil dobře. Jan Pavel II. si ho stáhl do Říma a začala další fáze jeho života.

Čím se zabýval? Jeho životopisci by jistě nabídli velkou hromadu reálií, ale jedno je jisté: zabýval se tím, jak vůbec promýšlet historickou změnu, na které se svým jednáním podílíme. Jinými slovy: problém není v aristotelském modelu podstaty a případku (uskutečnění), ale ve zcela jiném přístupu k odpovědnosti za dění. Na dění se aktivně podílíme a to tak, že se to promítá do skutečnosti. Vůbec k ničemu nám není, že se v Evropě vytvořil vyvážený model institucí, které doplňovaly světskou vládu a měly udržovat duchovní stabilitu. Tohle už je v jistém smyslu pryč, rozpadá se to. Jak jinak, nově zastřešit odpovědné jednání člověka? Jaký mu dát rámec? Představa, že se bude řídit „sumou“ katolických pouček, se ukázala jako iluzorní. A jako iluzorní se ukázaly všechny pokusy ukázat morálku ambice a morálku povinnosti jako dostatečně se doplňující skrze sílu vzorů: tohle vše bylo možné předpokládat nanejvýš na začátku devatenáctého století. Svět se nezměnil nijak významně, ale docela významně se změnilo postavení člověka a otázky, které klade: má spoustu možností se rozhodovat – a Církev nemá způsob, jak mu v tomto rozhodování být nablízku.

Muselo mu být jasné, že současná katolická teologie na to nemá vhodné myšlenkové nástroje. Ani ta stará, tradičně tomistická, ani nová, liberální a postmoderní. Ale co s tím, když je celá tradice Církve zformovaná v myšlenkovém systému tomistické teologie? Levicová cesta, která v souladu s postmodernou relativizuje každou pravdu jako „pravdu dané doby“, pro něj byla nepřijatelná. Ano, svět se děje, tak, že na vysvětlení toho aristotelský model nestačí – děje se tak, že se nás to týká, nemůžeme se od toho oddělit. Ale víme, že jsou některé zásadní lidské danosti a rozvrhy, které nelze zpochybňovat a nelze je měnit bez hrozivých důsledků. A přitom jsme svědky, že právě ty nejvýznamnější základy společenské stavby jsou zpochybňovány a že je snaha je změnit. Jak tomu rozumět, jak se k tomu postavit? A jak vůbec najít cestu mezi těmi, kdo umí jen citovat Tomáše a odmítají o čemkoli diskutovat, nevidí pro to žádný důvod, a mezi těmi, kdo jsou přesvědčeni, že právě oni jsou v místě a čase určeni k tomu, aby provedli zásadní a historicky již nutnou společenskou změnu? A je vůbec možné, aby zde ještě existovalo něco jako diskuse se vzájemným respektem a s nasloucháním druhému, se snahou porozumět jeho argumentacím? A co ti, kdo hlásají skutečný rozklad a vybízejí „aktivisty“, aby si sami hledali svoji formulaci lidských pravd, svého autentického a ničím neomezovaného společenského cíle?

Ratzinger ještě jako prefekt kongregace pro víru si musel klást otázku, jak se nově postavit k problematice dění. Už nejde udržet obraz, že Církev prostřednictvím svých pastýřů „pase svěřené stádce“. Člověk se přestal cítit ovečkou, vděčnou za bezpečí stáda. To, co se děje, je třeba vnímat na jednu stranu jako danost, protože Prozřetelnost vede svět k danému cíli, ke konci dějin; na druhou stranu je budoucnost otevřená a každý člověk si může uvědomit, že se na budoucnosti podílí. Víme už dobře, že i kdyby šlo v části našeho jednání jednoznačně určit, co je dobro a co zlo, a co to znamená „jít ve světle Hospodinově“, je spousta situací, u kterých se musíme rozhodovat a žádné jednoznačné vedení nemáme! A navíc, právě ta jednání, o kterých přemýšlíme nejméně, nás mohou odvádět od toho, co je naším posláním. Ale jak dnes nově mluvit o poslání?

Benedikt napsal pro Jana Pavla II. zásadní encykliku, ve které se snažil vytvořit si podmínky pro to, aby se o tomto tématu začalo v Církvi diskutovat./2/ Věděl, že je obtížné nalézt shodu na tom, jak se pro nové promýšlení svobody a odpovědnosti jednotlivce otevřít tak, aby se neuzavíralo to, co je na nové svobodě cenné a důležité (osobní odpovědnost za jednání) a na druhou stranu se neotevřel prostor pro destrukci, aby se jako cíl pro svobodu neotevřela libovolnost, svévole. A co s tradicí? Co je staré tak, že je třeba to s úctou pěstovat jako muzeální (hodnotný) artefakt, a jak to nové zkultivovat tak, abychom mohli žít v současném světě a nevytvářeli jen tradicionalisticky opevněná ghetta? Budoucí Benedikt XVI. měl okolo sebe na jednu stranu ty, kdo nechtěli vůbec nic měnit, celkem oprávněně cítili, že jsou pod tlakem těch, kdo chtějí tradici Církve zcela popřít, pak ty, kdo cíleně prosazovali destrukci tradice, a spoustu naivů, kteří nevěřili, že by se něco závažného dělo, vždyť přeci nic se nejí tak horké, jak se to peče. Ale Ratzinger věděl, že naopak, věci se pečou a připravují v tichu, a viděl, co to udělá, když pak jsou upečeny, nastane změna a není cesty zpět. A v téhle nezáviděníhodné situaci se stal papežem. A stal se jím proto, že nebyl představitelem ani jednoho z vyhraněných táborů v kardinálském sboru. Konzervativci dobře věděli, že není liberál, a liberálové věděli, že je schopen hledat s nimi alespoň nějaký modus vivendi.

Benedikt XVI. se stal hlavou katolické Církve, Petrem, skálou, a přitom byl svědkem, jak se tato skála drolí a rozpadá. Jak se mohl zasadit o to, aby zůstala tím, čím být má, čímsi pevným, jistotou? Viděl, jak je postavení Církve jako skály (v tom modelu, který převzal) neudržitelné. Tak cenná stavba Církve, jak se zformovala od středověku, a tak nepoužitelná dnes. Co s tím? Benedikt XVI. věděl, že změna nás na jednu stranu ohrožuje, ale na druhou stranu je příležitostí, která se nám otevírá, nabízí. Ale sám byl v pozici, kterou chápal jako obecný problém: nevěděl, k jaké podobě Církve má směřovat, obrazně řečeno kam kormidlovat.

Napsal další zásadní encykliku /3/ a v ní se znovu vrátil k tématu osobní odpovědnosti za jednání a osobního poslání každého věřícího. Znovu upozorňoval, že v jistém smyslu už není možné se orientovat jen podle benediktinského „Ora et labora“, protože podstatnou část našeho života tvoří společenské zapojení do zábavy a konzumu – a to nelze chápat jako chybu nebo negativum – jen by tento životní prostor měl být směrován v souladu s křesťanstvím ke hledání smyslu svého života: v modlitbě je nyní třeba se ptát nově, především ve smyslu otevření se Božímu vedení, v každodenní otázce: „Co mám dělat?“

A je zjevné, že si tuto otázku sám v modlitbě kladl a jen ztěžka hledal odpověď. Bytostně neuměl a nechtěl dělat politiku, kuloárové kontrakty a různé provázané vlivové sítě mu musely nahánět hrůzu. Byl intelektuál a psal – a v mnoha ohledech jsou jeho slova prorocká, máme možnost je zaslechnout, číst. Ale na výkon svojí papežskou role nakonec resignoval. Nemá smysl spekulovat proč. Pro mne papežem zůstal, protože je posledním kormidelníkem Církve: od jeho odchodu do ústraní už máme jen kormidelníka jistého mocenského okruhu v Církvi.
Byl poslední, který ukázal cíl, který máme někde před sebou i s přiznáním a omluvou, že při vší snaze neumí ukázat, jak se k tomuto cíli dostat. Měli bychom se naučit zcela nově podílet na dění. To má pro nás jako cíl dodnes význam základní a zásadní. Je důležité, abychom brali vážně svoje poslání a brali si vzor z věty: „Ne jak já chci, ale jak ty chceš.“ Ale dokážeme zaslechnout alespoň náznak, nasměrování odpovědi na otázku: „Jaká je Tvá vůle?“, „Jaká je tvoje vůle právě pro mne, co mám dělat teď a tady?“

Píšu toto ohlédnutí v době, kdy v Římě žijí kousek od sebe dva starci nad hrobem. Jeden, dle mého v pověsti svatosti, žije v ústraní, v kontemplaci a modlitbách a druhý se s ambicemi sobě vlastními vyjadřuje ke světovému dění a organizuje synodu, která má zcela proměnit Církev. Doposud nevíme kudy, čekáme na kormidelníka. Jsme uprostřed nepředvídatelného dění, nevíme, nemůžeme se spolehnout na nic pevného. Ale žijeme v dědictví a v úkolech, které Benedikt XVI. načrtl, naznačil.

Poznámky:
/1/ Štogr, Josef: Periferie středu. Výběr z Revue Trivium 2008–2018, KKB 2018
/2/ encyklika Fides et ratio
/3/ encyklika Caritas in veritate