Chvála individualitě a prozřetelnosti

Pořád přemýšlím (a píšu) o tom, jak vnímat benediktovský „úkol myšlení“, který vytváří zcela nový problém: prozřetelnost byla doposud chápána „objektivisticky“, ve vazbě na dějiny, a teď se výrazně individualizuje: prozřetelnost je třeba chápat z individuálního pohledu. Prozřetelnost je smysluplným rámcem (mého) vlastního individuálního jednání. Takto Benediktovo individuální zadání, které máme od Boha, vytváří protiklad hereze pýchy, ve které se ten, kdo jedná a má moc skrze svoje jednání cosi vnucovat druhým, chápe jako nástroj prozřetelnosti. Jde o projev hříchu lutherské pýchy, pokud si namlouváme, že jsme jako nástroj prozřetelnosti nějak mimořádní, že jsme díky této mimořádnosti nějak bianko ospravedlněni.
Pokud je nositelem individuálního úkolu a tedy nositelem prozřetelnosti každý, pak to mění situaci. Není důvod se vyvyšovat nad druhé, není důvod předpokládat že má individuální vazba na prozřetelnost (podílu na naplňování prozřetelnosti) mě jakkoli vyvyšuje nad druhé a že z ní vyplývá nějaké individualizované ospravedlnění.
Hledání odpovědí mé vlastní otázky „co mám dělat“ a naplňování mého osobního poslání je založeno v mám vztahu k Bohu a je darem. A my víme, jak je to se svěřenými hřivnami. Důvěřujeme-li prozřetelnosti, pak má každý (v Benediktově duchu) svou individuální a ne jen tak „nějakou“ hřivnu, a také víme, že ji každý může zakopat, skrýt, nevyužít, ale nikdo jiný ji nemůže vzít za něj. A nikdo také na tomto světě nemůže být soudcem, neboť ten, kdo zdánlivě „nic nečiní“ může právě tím (pro nás nezbadatelně) zhodnocovat svoje hřivny. Nejde tu o diktát jednání, ale o primát tázání se na to, jak jednat (a nejednat). Uplatnit dar, který máme, znamená riziko – ale pro uplatnění ani pro neuplatnění svého daru nemáme žádné předem dané ospravedlnění. Jednáme (a nejednáme) na své riziko.
Benedikt stojí u zrodu takového pojetí člověka a jeho aktivit, které se důsledně loučí s antiindividualistickým personalismem, které se důsledně loučí s představou že lidské poslání je spojeno se společenskou rolí o které byl ten který člověk postaven. Definitivně končí s představou, že nás může (v souladu s prozřetelností) „úkolovat“ někdo jiný.

Křesťanští myslitelé ještě v polovině 20. století obhajovali teze o tom, že je individualismus „zhouba lidstva“. Zhoubou lidstva je individualismus mocných, namyšlenost těch, kdo si myslí, že rozhodují, že jsou to oni, kdo byli (dějinami, prozřetelností, jakkoli) vybráni říkat druhým, co mají dělat. Zhoubou lidstva je pokušení privatizovat si významné role vzhledem k prozřetelnosti. A tomu podlehli i ti, kdo horovali proti individualitě.

Máme hlásat zároveň s radostnou zvěstí i její náplň, Benediktovu premisu (Bůh má pro každého individuální úkol). Ukazovat tak, jak se mýlí všichni mocní tohoto světa, kteří sklouzávají do lutherské pasti, když tento úkol titánsky „spojí“ se svou mocí rozhodovat o druhých. Je to zvláštní typ (nejen křesťanského) velehříchu pýchy. A ti kdo uvěří (Ježíš Kristus je Pán) a zároveň pochopí, že pro ně má úkol, nezastupitelně jen pro ně, mohou se začít na tento úkol ptát a ptát se bez obav. „Nejsem nijak determinován!“ To by mělo být oslnivé zjištění konvertity, a po vyprchání prvotního nadšení pak by měla přijít korekce: „Ale Bůh ode mne cosi chce. Čert vezmi determinaci, ale mám úkol: ptát se, jestli to, co dělám, dělat mám a naopak, ptát se, co mám dělat“. S vědomím, že na to neexistuje žádný návod, s vědomím, že se mohu inspirovat ve svém okolí, u světců, u pastýřů Církve, ale nikdo z nich mne v mých otázkách tohoto typu nemůže nahradit, ani mi odpovědět.

Souvisí to s otázku dobra a zla: máme rámce – v Desateru a přikázání lásky, máme významné podněty v horském kázání, ale i jinde v Písmu. Lidská situace se jeví jako rozporuplná, paradoxní, svět se děje, životem procházíme a ve většině času vůbec nedovedeme chápat vnější souvislosti našeho jednání. A přesto v něčem můžeme mít jistotu – jsme vedeni. Co znamená ona obecně přijímaná maxima „nebát se“? Co znamená ono „nebýt při zdi“ a tedy jednat v nezajištěnosti? Je tu napětí a drama, ale právě proto nejde „jen“ o to žít jako druzí, dosáhnout přiměřeného společenského a ekonomického postavení atd. Nejde o kariéru. A nejde ani o to „přitulit se k nějakému dubisku“, napodobovat to, co dělají jiní. To, co nám říká Benedikt, usvědčuje takovou představu ze lži, z podvodu. Ne, tuhle řeč, tenhle racionalizující popis nelze přijmout!. V nabízející se neurčitosti je třeba hledat tvary. Ano, je třeba si hledat partnery, kamarády, vytvářet vztahy, rozvíjet dary, které jsem dostal. Ano, je třeba se přiměřeně zapojit i do světa v jeho dění a přijmout v tomto smyslu nějakou specializaci – ale nikdy tak, že by mně to zabraňovalo dát Bohu to, co jeho jest. Je možné hledat, co je správné „společensky“, pro druhé… ale nikdy tak, aby mi to zabraňovalo klást si radikální otázku „co mám dělat“ v naprosté otevřenosti.

Napsala mi osoba blízká, jak vypadá tradiční pojetí role člověka vzhledem k prozřetelnosti:
Poctivé jednání - byť by bylo třeba nějak pomýlené, se vlastně svěřuje do Božích rukou (ač není vyloučeno, že reakcí na ně může být "Boží dopuštění", které má sloužit jako korektiv). Individuální úkol je z dějinné perspektivy úkolem kameníka, který tesá chrlič katedrály. Nedohlédne jeho význam, nezná jeho místo a musí navíc pochybovat o své nenahraditelnosti.
Benedikt nám říká, že poctivost je málo, mými vlastními slovy katolíci by neměli být hodní a hloupí. Problém chrliče katedrály a jeho kameníka je jasný v jednom ohledu – prozřetelnost a tedy i chrlič je v jistém smyslu „dřív“ nebo „výš“. Benedikt mluví o úkolu vytvořit takové postupy myšlení, které nám umožní nově racionálně pojmenovávat svět a dění. Právě to je v jistém smyslu budování chrámu. Benediktovi jde o to, nově ukázat význam kameníka a nově ukázat, že potřebujeme ty, kdo svět dokážou racionálně uchopit a přitom mu být tak blízko, jak blízko světu musí být stavitel katedrály. Katedrála musí mít architekta, ale význam jeho jednání je z hlediska prozřetelnosti srovnatelný s kameníkem. Chrám by nevznikl, kdyby se nebralo v potaz, že tu není jiné rovnosti lidí než před Bohem. Katedrála je tu jako úkol, ale v tomhle smyslu je třeba, aby rozum poskytoval nástroj pro organizaci stavby, aby stavitel dokázal vybrat architekta, který má individuální poslání být architektem, a kameníky, kteří mají individuální poslání aby byli kameníky. Nic víc. Z individuálního poslání před Bohem vyplývá nerovnost v jednání s lidmi – ALE NE PODLE SKUPIN, STAVŮ, TŘÍD. Každého je třeba vnímat jinak.Vypadá to jako blábol a cosi neuskutečnitelného? Omyl. Jde o nový úkol rozumu. Dnešní racionalismus, skrze který školy produkují architekty s tlustou trubkou dokládající universitní vzdělanost nám nyní nepomůže. Rozum, který vytváří pro kameníky projekty v takové podrobnosti, že jde de facto o technologický popis výrobního procesu, nám nyní nepomůže.
Takový projektový rozum ignoruje budoucnost jako otevřenost, je to obraz selhání skutečného myšlení, selhání myšlení vzhledem k předmětu myšlení. Výsledek je míjení se světem, míjení se tématem katedrály, a mimo jiné pak strašivá bezradnost až ochromení katolíků ve vztahu ke světu vůbec (pomineme-li ty nešťastníky, kteří si s lutherskou arogancí myslí, že právě oni jsou nástrojem prozřetelnosti a snaží se o „ještě hlubší systémové změny“ a ještě silnější „projektové myšlení“).

Úkol myšlení, který formuloval Benedikt, je nedělitelně spojen s druhou jeho zásadní myšlenkou – přesvědčením o individuálním poslání každého člověka. Benedikt tato dvě témata možná nedostatečně spojil. Teprve pokud je vnímáme integrálně, vysvitne jejich vztah k prozřetelnosti. Úkol začít myslet nově a tedy hledat nové role rozumu směřoval Benedikt do akademické sféry, ke svým kolegům – a ti mu neporozuměli, nepřijali ho tak jako řečtí občané Pavla, snad proto, že jim vyhovuje zabydlenost ve vlídném akademickém prostředí, kde „nic nemusí“ a tedy se nemusí ani naslouchat Božím výzvám. Tuto svoji pohodlnost a zajištění ve světě nechtěli a neuměli katoličtí akademici opustit. Nezaslechli výzvu. Snad je zde jiná možnost – Duch vane, kudy chce a směřuje k naplnění prozřetelnosti – a v míře, ve které jsme rozpoznali svůj individuální úkol, se podílíme na tomto naplňování, a třeba i na promýšlení nových způsobů, jak se racionálně postavit ke světu. Není to naše zásluha, ale nejsme figurky ve hře sil – jsme aktéři. Naše porozumění světu musí vycházet z dění, ve kterém sami jednáme.