Jak dnes mluvit o Bohu

Knihu vydalo CDK v Brně v r. 2016, a pokud bych si vybíral podle názvu, určitě by mne nezaujala. Nemyslím si, že by mělo smysl se takto ptát. Koupil jsem si ji kvůli autorovi, kterého už jsem znal, a věděl jsem tedy, co mohu očekávat – krok stranou, smysluplný krok. Vskutku, v mnoha ohledech jsem se nezklamal, ale bylo by špatné, kdybych se omezil jen na doporučování této knihy kdekomu ve svém okolí, všem, kdo si o sobě myslí, že umí odpovídat na otázky, které jim položí někdo jiný.
FH (to budu psát raději než neosobní „autor“) totiž opakovaně oslovuje kardinála, který předsedá panelu na téma otevřené v této otázce, a usvědčuje ho, že neví, čemu předsedá, že v takto položené otázce se dá ukázat neporozumění řeči, otázce a v posledku i Bohu. FH v mnoha ohledech říká to, co může čekat kde kdo (selháváme v očích světa a to je úspěch ježíšovského stylu), ale nemůžeme selhávat programově, protože to by byl nesmysl. FH ale navíc ukazuje slabiny jakékoli evangelizace, která má být cílenou činností, postavenou na metodě, dovednosti; ukazuje, že taková pozice je směšná, a raději hledá to, co je v očích světa komické. Ale především se zabývá řečí a dokazuje, že křesťanství může spočívat v důvěře k řeči, a to je jeho „metoda“, protože se můžeme spolehnout, že ač tváří v tvář Bohu se zmůžeme jen na koktání, v pravý čas budeme říkat to, co má zaznít – před soudem světa nám (naše) slova vnukne Duch svatý.

Mohu tuto knihu doporučit všem, kdo se zabývají řečí a na název knihy se dívají s despektem, protože FH se na toto téma také dívá s despektem, protože ho zajímá řeč, ve které mluvit znamená dostát toho, před co jsme postaveni – pojmenovávat a svědčit, ale nikoli prvoplánově. Svědčit o skutečnosti v setkání se skutečnými lidmi. Mohu tuto knihu doporučit, protože je kultivovaná, opírá se o promyšlený, kontemplovaný předmět zájmu, jímž je mu stvoření a role člověka v něm. Přeci však musím dodat ještě něco navíc.

FH samozřejmě skrze svůj text promlouvá a chce vyjádřit jakési poselství – a i když se staví do polohy komického klauna, který si šlape na příliš dlouhé kalhoty, který neví co s údělem, kterého se nelze zříci, chce vydat nějaké svědectví, má pocit, že musí dostát poslání toho, kdo nemůže neevangelizovat. Chce vyslovit nějaké poselství, byť v očích světa i sebeuspokojených křesťanů přiměřeně komické. Opírá se přitom (pro někoho asi překvapivě) o Pavla VI. a vítá svobodu, která je vnitřně rozporuplná. Klade si skutečnou, nejen formální otázku: pokud je spása možná i pro ty, kdo neodpoví přitakáním na hlásání evangelia, proč ho tedy hlásat? Odpovídá s vnitřním přesvědčením, že křesťan nemá jinou možnost, než hlásat: a je na Bohu, aby si poradil s tím, že někteří nevyslyší, ale přesto se k němu „nějak“ obrátí a takové nějaké obrácení ke spáse stačí. Připomíná mi to vtip o pekle, kde se všichni mají jako v ráji, jen katolíci se smaží v kotlích a Lucifer na dotaz, co to znamená, odpoví „oni to tak chtějí“. FH se snaží ukázat něco, co známe z písní Sváti Karáska: „Jdi a nehřeš více, halelů“, ale ne v atmosféře obecného panelového zmaru a promiskuitních seriálů televize pozdního normalizačního komunismu, ale vzhledem k očekávanému konci všeho, vzhledem k masáži apokalyptiky, vzhledem k situaci, kde každé přijetí samozřejmosti a (kulturní) normality života je přitakáním Bohu.
FH káže evangelizaci (mluvení o Bohu a o vzkříšení skrze oběť Ježíše Krista) pro ty, kdo stojí tváří v tvář marnosti, a přitakáním Bohu v této situaci je pro něj každé přitakání budoucnosti v tradiční formě života v radostech a starostech sdílených s druhými.

Je to dobrá „mesidž“. Ale je třeba dodat, že je to efektní završení promluvy, kázání, přednášky, ale není to dobrý závěr analytického článku. FH se v tomto textu, záměrně udrženém ve formě zápisu z pronesené promluvy, zabývá především řečí, ale tuto svoji analýzu jen načrtává, neukončí. S velkou erudicí ukazuje, že řeč může být řečí věřících, i kdyby vycházela z nevěřících úst … nevěreckost spočívá jen v tom, že neslyšíme nebo nepřijímáme, co (řeč) slibuje, problematické je jeho tvrzení, že je tomu tak vždy. Souhlasím, že to tak může být, ale jsou vyslovená slova, na která je jakákoli replika krátká a jakékoli vyjádření zbytečné a na místě je exorcismus. Tomuto konstatování by se profesionál na jeho místě neměl vyhnout. FH je věrozvěst řeči, postavené na Logos Boha, ale příliš se nezabývá řečí, která je nejen balastem, ale záměrně zvráceným protikladem Logu. FH neumí popsat řeč vedenou cíleným nepřijetím světa jako stvoření, hadí lží. Tohle je místo, kde je třeba nechat u proklínající řeči otevřený otazník s vykřičníkem, a šťastni jsou ti, kteří ve světě takové zlo nepotkali.
A v protikladu k tomu se přeci jen drží při zdi a opomíjí i řeč, která má ve světě opodstatněné místo, protože tak, jako můžeme blahořečit a děkovat, tak můžeme (a někdy to jinak nejde) klít a brát jméno Boží nadarmo. Neznám nikoho, kdo se začne modlit, když se nečekaně švihne kladivem do palce. Primární reakce je zcela samozřejmá, je to „jauvajs“, které je ekvivalentem nepřitakání, odporu, v češtině nejčastěji vystiženého jako „do prdele práce“. Ano, čas od času si rouhneme. I s tím, že víme o tom, že to škodí nám i druhým. Spontánní vyjádření typu „jauvajs“ alias „ku*va nebo „zas**ná práce“ je třeba zasadit do normality, je to protiklad svatouškovství. Jestli mám mít rád druhého v jeho obyčejném přitakání řeči a světu, pak ho musím přijmout i s jeho občasným rouhnutím a zaklením. Záměrně používám dokonavé tvary, i u pokání. Je přeci samozřejmé, že nám občas všechno leze na nervy a je třeba se s tím vypořádat slovy – těmi slovy, které FH tak optimisticky ukazuje jako slova založená v Božím Logos. „Ho*no“ je přiměřené vyjádření v řeči, které se nedá od přitakávající řeči oddělit, neboť i toto je vlastně povzdech, že vnímat svůj úděl jako něco pozitivního je občas na hranici, která byla dříve přísně střežena.
FH například velmi hezky mluví o ženách a manželské lásce, nedotáhne však svoji obhajobu „normální řeči“ až k úplně obyčejné otázce „slečno, nejste vy nějaká nevyrouhaná?“, nebo, „je mi na blití, já bych si rouhnul, až bych plakal!“. Bez toho to nejde – a jasně že pak je čas si zapokat!
V jeho analýzách řeči by měl být obsažen nepominutelný aspekt, který se nedá oddělit od jeho efektního závěru: přitakání světu v sobě nese nejen aspekt přitakání stvoření, ale též konstataci kulturní roztrženosti nás všech, kterou je třeba přijmout stejně tak, jako otevřenou řeč s jejím Logos. Vždyť i v tom rouhnutí je vyjádřena důvěra v normalitu, která je nosná, spolehlivá. Nejde žít ve světě Mirků Dušínů, to je protestantská a nejspíš jen kalvinistická maxima, která zakazuje plakat na hrobech a smát se na svatbách!
Ale věřím, že právě v tomhle by mi FH nakonec přitakal, věřím, že si občas s chutí rouhne a pak si zapoká; stejně šel na vatikánské půdě se svými provokacemi dost daleko.

Podrobnější rozbor a diskuse s FH by byla mimo limity článku do Revue Trivium, ale k této knize a k Fabrice Hadjajovi se vrátíme ještě v následujícím článku – a navíc nás čeká pokračování této polemiky, nad další jeho knihou vydanou CDK: Když je všechno na cestě ke zkáze.