FH provokuje auditorium, když na Célinovi ukazuje, že „když řeč povolává věci jménem, stává se z ní modlitba, protože žádá, aby každá (věc) dosáhla naplnění své podstaty, v tuto chvíli ještě kažené zlem“. Ale co je tu nedořečeno?
Hadjadj je katolický intelektuál, který se živí tím, že je katolický intelektuál. Hledá občas pozitiva i v tom, co je podle mne zcela „plané“. Proč? Proč, když nemůže naplno pojmenovat, alespoň nemlčí?
Velmi hezky například mluví o ženách a manželské lásce, nedotáhne však svoji obhajobu „normální řeči“ až k úplně obyčejné otázce „slečno, nejste vy nějaká nevyrouhaná?“, nebo, „do prčice práce, já bych si rouhnul, až bych plakal!“.
Na RaVa je v publicistické části uveřejněn text Fabrice Hadjadje, zajímavého autora, který je zřejmě oblíbencem M. Glasera a který zde vystupuje tak trochu jako „zjevení“. Nečekaně se totiž vymyká z celkového nasměrování většiny toho, co lze dnes na těchto stránkách číst. A je to osvěživé. A proto stojí za to zabývat se právě tímto textem a tím, čím se od běžné produkce RaVa liší, a nikoli tím či oním článkem z celé „agendy“ kterou Vatikán ve svých PR strategiích nyní produkuje.