Knihy Jakubovy

Přiznám se, že jsem nepřečetl všech těch milion stran, číslovaných odzadu pro zvýšení zájmu všech, kdo ví, jakým směrem se píše a čte v písmech Středního východu. Přiznávám se, občas jsem listoval. Je deprimující vědět, kolik stran ještě zbývá, protože pro mne šlo o čtení neutěšené. A jsem ochoten se přiznat ještě k lecčemu. V základu jde o jazyk – sebevědomý a přitom divně neladný jazyk, kterým se autorka snaží ukázat mnoho z různých kulturních vrstev doby, ve které bylo všechno jinak. A na tuhle dobu se autorka dívá jako ten, kdo má výsadní postavení všudypřítomného „božího oka“, všechno zvládne spojit ve svém samozřejmém a „mimokulturním“ postoji „nad“ dobou, kterou popisuje. Jde o jakési pseudobožské postavení autorky, boha s malým b, protože bůh je zde přítomen v mnoha podobách a jeho podivné vlastnosti se mění podle kultury a víry daného společenství – až k sektě Jakubově. V kaleidoskopu různých prostředí a dějů se autorce daří udržet jednotu tohoto neosobního lapidárního jazyka v textu, který odbočuje do mrtvých jazyků vzdělanců, kteří sice čtou, ale zpravidla znají jen okolí několika desítek verst, i do jazyka protřelých světáků, kteří cestují z jednoho kulturního prostředí do druhého jako poslové té či oné naděje – obchodní nebo spasitelské, jedno jest. Znovu a znovu jsou tu vytvářeny dojmy, zejména dojem důvěrné znalosti prostředí, důvodně podezírám, že opsaný z jiných děl, ale kdo by takové výpůjčky hledal, že, vždyť žijeme v postmoderní době a tady (mám takto vytvořený dojem) jde o celek, který má svědčit o schopnosti v mnoha polohách se dobrat až k intimitě života sevřeného do drsné až kruté společenské kazajky ...

Naučil jsem se ptát při čtení, vždycky než ukládám knihu vedle postele, o čem jsem to četl a jestli má autor (v tomto případě autorka) lidi rád(a). Naučil jsem se to na Célinově Cestě do hlubin noci, na autorovi, který na lidi okázale kašle, je vyrovnaný se svým trosečnickým solitérstvím, ale jeho „osobní účast“ s druhými se znovu a znovu prozrazuje i přes okázalou resignaci na cokoli společensky cenného. Céline, přesto, že si lidí okázale neváží, protože je vidí skrze toho, jak jsou zapojeni do společenských vztahů, je k tomu či onomu člověku neustále přitahován, nezbaví se toho, že je mu ten či onen blízký, přes všechny pokusy ho ignorovat, přes všechny pokusy se blízkosti zbavit, ukázat ji jako balast. U autorky Knih Jakubových cítím jakýsi společenský rámec „soucitu“ s marginalizovanými, s trpícími, s ženami, kterým nezbývá než přijmout to, co je před nimi jako vnější životní danost, soucit s ženami, které nemají žádnou volbu – ale bez jakékoli blízkosti. A tady vidím klíč k celému tlustospisu (resp. alespoň k těm stránkách, které jsem nepřeskočil).
Soucit, obecný humanistický soucit, který je pociťován pěkně z odstupu, je přesně to, co Céline ukázal jako největší faleš a pokrytectví. Vždy, když jsem tlustospis Knih Jakubových trochu unaven odkládal, nebyl jsem schopen přes všechno její umné psychologické vylíčení postav nalézt žádnou z osob, kterou by autorka měla ráda. Je tohle román? Nejde přeci o to, aby hrdina byl klaďas a borec, ale tohle je spíš plastická historicko-sociologická rozehrávka, v mnoha rovinách předvádějící různé společenské reálie dané doby, vystupují zde různí lidé, tu lépe a výstižněji, to „papírově“ šustí, ale proč? Aby se čtenář dočetl, že je na tom podobně, že se sám ztrácí ve všem tom dění, které ho obklopuje a ve kterém (tak jako autorka v tomto tlustospisu) jen tu a tam rozumí nějakým souvislostem, jak sleduje tu ten a tu onen seriál a projíždí facebook? A že je tedy nejlepší, aby se od skutečnosti ostatních odtáhl tak, jako autorka?

Použiji ještě jedno srovnání, které se zde nabízí – Buberův Gog a Magog. Buber popisuje jedno chasidské společenství, nevytváří mnohovrstevnatou společenskou studii, ale ukazuje, že v tomto společenství se něco děje, o něco jde. Buber ukazuje svobodu k jednání, která má celé spektrum mnohých naplnění. Můžeme sledovat slepou skvrnu na sítnici Jasnovidce a můžeme se sklánět před skromností a pokorou jednoho z jeho jmenovců, která je zde hlavním motivem. Ano – Jasnovidec je ten, kdo má jmenovce vlka v rouše beránčím a jmenovce skutečného beránka – a neumí se s tím vyrovnat. Autor ukazuje, jak všichni tři jednají – sledovat ztracence sebe-zaprodaného nemá smysl – jen vstoupí do děje v pokušitelské roli a zmizí. A Jasnovidcova jasnovidnost pak ve výsměchu z této trojitosti staví svého nositele do napětí s budoucím jako tím, co vstupuje nečekaně – Jasnovidec chce jít budoucímu naproti a ono to nejde, nutně dělá chyby v interpretaci toho, co přichází, protože smysl budoucího je právě v tom, že přichází nerozpoznáno. Buber píše o pýše. O čem píše autorka Knih Jakubových? Myslím, že o marnosti. Jejím postavám v posledku všechno uniká, selhávají, nemají šanci uniknout své provinčnosti, ze své zasazenosti v době, která je předváděna jako doba trudná, beznadějná. Ve světě této knihy se vše ukazuje jako předem ztracené, dění svoje aktéry pohlcuje bez jakékoli naděje. Proč tuto knihu číst?
Přiznávám, nečetl jsem ji jen kvůli Nobelově ceně, jedna mladá přítelkyně mi vyprávěla, jak „se“ jí tenhle tlustospis dobře čte, jak nespěchá a prožívá „si“ jednotlivé střídající se pasáže… Její „si“ jsem pochopil, až když jsem se sám pokoušel číst. V textu Knih Jakubových se dá do jisté míry bezpečně spočinout. Alespoň pro ty, kdo ve čtení spočívání hledají – protože děj se tu otevírá proto, aby do něj člověk mohl vstoupit, a pak se otevírá jiný, a někde v pozadí je tušená souvislost, ale není třeba spěchat na to, abychom pochopili, že to vše je jen… plynutí času, ve kterém sice nemá smysl počítat stránky do konce, ale ony se počítají samy.

Na začátku jsem zmínit chudý, neznělý jazyk s chudou slovní zásobou – omlouvám se autorce, pokud je to věc překladatele. O kvalitě překladatele nebo i autorky nesvědčí ani zjevně bizarní překlad některých slov – chvíli mi trvalo, než jsem pochopil že „věžová studně“ je docela obyčejná studně s vahadlem. Nevím, jestli je to nesmysl již v polštině, po překladu jistě. A není to trapas ojedinělý.
Na závěr doporučení: určeno jen pro otrlé, nebo pro vyznavače postmoderního převalování „se“ v přelévajícím „se“ textu, který občas skřípe, vrže jako vahadlová studně.