Člověk by měl číst znaky tak, jak přicházejí, všímat si jich jako skutečností, které mu vstupují do života. Co jiného by mělo být skutečné než to, co člověku vstupuje do života?
Licoměrnosti a bezútěšnosti máme v Církvi plno odshora až dolů. Ale to není kritika Církve, je to kritika zjednodušení, ve kterém Milan Glaser ukazuje třísku v oku světa.
Chceme člověku co nejlépe porozumět, porozumět mu právě jako v nejistotě hledajícímu a jednajícímu, jako tomu, kdo právě skrze nejistotu může klást otázky? Pak ale proč předpokládat, že se nám podaří takovému porozumění dospět skrze racionální postupy „vědy“?
Nezbývá nám, než reagovat na to, že zaslechneme hlas, který nás oslovuje a volá v otázce „Slyšíš, rozumíš?“ – a my bychom měli odpovědět: „Ano, Tady jsem. Slyším (a jsem připraven naslouchat).“
Nobelova cena za literaturu? Polská spisovatelka píšící o Polsku v době, kdy Polsko sice bylo Polskem, ale na jiném území než dnes? V knihovně jsem si půjčil tlustý špalek s názvem Knihy Jakubovy.