Podstata u FH

V předchozím článku tohoto čísla RT upozorňuji na knihu FH Jak dnes mluvit o Bohu, a na to, že jde z větší části o analýzu řeči. Na této analýze je zajímavé, že FH na několika místech používá slova „podstata věci“, ale z kontextu je jasné, že nejde o podstatu tak, jak by ji chápali tomisté v rámci aristotelského hylémorfismu. Zároveň se FH vymezuje proti pozitivistickému, podle středověké tomášovské terminologie „idealistickému“ pojetí řeči. Řeč podle FH odkazuje k významům, které ji samu přesahují (to je výše zmíněný odkaz na smysl, podstatu), ale spíš než Tomáše připomíná argumentace FH pozdního Heideggera a jeho práci Řeč, případně Věc. Ostatně na Heideggera a Nietzscheho se FH přímo odkazuje. Řeč v jeho pojetí nelze oddělit od situace, ve které je vyslovována, protože vždy je v nějakém smyslu odpovědí; a skutečné jsou jen ty otázky, které jsou autenticky položeny, protože jsou „na místě“.
FH se řečnicky ptá: Je to snad tak, že se kvůli slovům míjím se smyslově vnímatelným? Naráží tedy na problém obecnin, a od NE: nominalisté se mýlí, když říkají, že nám slova brání vidět to, co je. Naopak.“ Podle FH jsou slova nástrojem nejen světským, kulturním, ale nástrojem založeným v Bohu, proto skrze ně můžeme směřovat k podstatě, k porozumění skutečnosti ne ve smyslu obecnin, ale i ve smyslu konkrétního setkání se stvořením. Teď a tady, ve znějící řeči, a pokud čteme, pak v řeči, která se nám skrze čtení stává znějící řečí.
FH ale tento klíčový význam (podstata věci) nijak neukotvuje, toto slovo se u něj „z ničeho nic“ objevuje jako slovo s nepopiratelným obsahem. Ale nemáme pak řeč dvojí? Jednu používají ti, kdo ji chápou jako systém znaků, materiál pro hru scrabble a cosi, co jde po povrchu, a druhou, která směřuje k něčemu „hlubšímu…“? Ale co ti, kdo ho odmítnou, takové (pro ně) nijak nezaložené pojetí je pro ně problémové? Co pro ně zůstane v platnosti z tezí FH? A v souvislosti s „podstatou věci“, skrze kterou se „odkrývá tajemství“, je tu ještě další poněkud temné a zasvěcenecké sousloví, „hluboká nebo hlubší blízkost“. Nikde se ale nemluví o nějaké mělké nebo „povrchní blízkosti“, ostatně blízkost může mít sice různá epiteta, ale nedá se měřit (měří se vzdálenost).
FH se zde něčeho podstatného dotýká, ale nevím, jestli se tím dostává do dostatečně „hluboké blízkosti“ se čtenářem. Odkazuje se na podstatu, aniž by o ní řekl cokoli podstatného. Odkazuje se na hloubku, aniž by ukázal na vztah hloubky a povrchu nebo hloubky a mělkosti.
K podstatě se vrací vícekrát, za pozornost stojí jeho odkaz na francouzského spisovatele Célina a jeho Cestu do hlubin noci. (Opět hlubina?) FH provokuje auditorium, když na Célinovi ukazuje že když řeč povolává věci jménem, stává se z ní modlitba, protože žádá, aby každá (věc) dosáhla naplnění své podstaty, v tuto chvíli ještě kažené zlem . Ale co je tu nedořečeno? Jakkoli je mi tento přístup blízký, je podle mne třeba krotit zanícení mladého muže, jeho příliš rychlý běh myšlenek. Řeč není jen mediem lásky ( nejde oddělit slovo od lásky a Boha od člověka ). Řeč tomuto vymezení vyhovuje, i když je nástrojem zla, ponižování, degradace. Z tohoto konstatování samo o sobě nic pozitivního neplyne! Nelze přeci zakrývat, že nejde jen „hledat bratrské srdce protivníka“, ale že jsou i doby, kdy utichají múzy a řeč je nahrazena skřípěním zubů – jedněch nebo druhých, našich nebo cizích.
FH má v této knize skvělé pasáže o tématu řeči, ukazuje v nich ke svému bytostnému optimismu, ale někdy je to na škodu, je to nepřesvědčivé. Jak mluvit o Bohu? Nemáme-li tlachat (a to FH tvrdí), musíme se ptát kdy a s kým a jakou řečí. Je možné přijmout s plnou vážností řeč Célinovu, která je sice bez lásky, ale také bez přetvářky. Ano, to může být pozitivní. Chybí tu ale konstatování, že jsou i situace a někteří „druzí“, ve kterých a se kterými se vůbec žádná řeč vést nemá. Jistě že všechny lidi máme považovat za bratry a v každém vidět tvář Krista. Ale to neznamená, že rozhovor je vhodným nástrojem k obcování s každým člověkem, vždy a všude. I kdyby řeč odkazovala na jakkoli chápanou „podstatu“ a „hloubku blízkosti“, i kdyby už vždy byla „Boží řečí“, ani FH nemůže zakrýt, že Ježíš v některých chvílích mlčel, i když by mnozí očekávali, že bude mluvit a bude mluvit s převahou pravdy a skrze převahu pravdy. Ale Ježíš občas mlčí. Je čas mluvení a je čas mlčení. FH to podle všeho dobře ví. Ale mlčí o tom.

Rozumím tomu tak, že každá skutečnost je nějak „pokažená“, neplná, a je na našem individuálním rozhodování, na našem individuálním růstu, abychom to, co přichází, dotvářeli do podoby, ve které se věci mění tak, že se přibližují svému naplnění. FH vidí Célinovo vyprázdnění jako cestu k naplnění. Budiž. Ale já se na to dívám komplexněji, i když Cestu do hlubin noci jsem kdysi četl jedním dechem: Je na nás, abychom říkali to, co má být řečeno tehdy, kdy to má být řečeno. V tomto kontextu nejde o „lacinou frázi“.

Těším se na další knihy a články FH, které mi umožní komplexněji poskládat základy jeho myšlení; nejlepší by samozřejmě bylo, kdyby ve více filosofujícím textu toto téma otevřel sám. Nemyslím, že by přímo pojednal o tom, jak chápe slova „podstata“ nebo „hluboká blízkost“. Ale je bytostný esejista a evangelizátor a jsem přesvědčen, že dříve nebo později z jeho psaní odpověď na moje otázky vyvstane.