Aristoteles

Ona pýcha myšlení, která se projevuje v racionální teologii i ve vědě, nahrává všem, kdo vůbec nevěří v nějaké „veřejné“ diskuse, kdo pracují ve skrytu, gnostikům.

Řešením není postup podle nějakých „lidských práv“, to přináší další kroky ke stejnosti nastavených (a vynucovaných) podmínek jednání. Naopak, cestou je ukázat jednotící motiv práva – a ten je v očekávání spravedlnosti. Právo není „jen“ víceméně náhodný, pozitivistický konstrukt, který umožňuje soužití – to by nemělo se spravedlností nic společného. Ale není také tím, co by se dalo odvozovat od neměnných podstat; a není ani jen naším vlastním (společenským) produktem, výsledkem toho, jak žijeme a jak si vytváříme formy pro spolužití. Právo nám má umožnit, aby naše žízeň po spravedlnosti měla alespoň nějakou pevnou oporu a naplnění.

Nebudu vést „spor“ o povahu přirozeného světa, ani s „patočkovci“, ani se strukturalisty, ani s nikým jiným. Nevidím nic lepšího, než o přirozeném světě svědčit.

Beru tvrzení „toto je“ vážně, protože je to základ metafyziky, ale na druhou stranu tvrdím, že tento myšlenkový postup má jen omezený obor platnosti co se týče kultury - a že to, „co se děje“, nejde bez následků vytlačit z racionálního světa.